Dějiny římskokatolické církve v Česku

Dějiny římskokatolické církve v českých zemích jsou úzce spjaty s dějinami českého státu jak po stránce duchovní, tak po stránce kultury, vzdělanosti, vědy i sociální oblasti.
 
Počátky křesťanství v českých zemích
 
Do slovanského prostoru začalo pronikání křesťanství pravděpodobně na konci 8. století, ovšem první zaručené zmínky pocházejí ze století devátého. Vliv na území Čech i Moravy měli zejména misionáři z Bavorska. 13. ledna roku 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých kmenových vladyků i se svými družinami. V polovině 9. století se na Moravě ujal vlády kníže Rastislav, který si přál upevnit jednotu slovanského státu i tím, že přestane být závislý na bavorských kněžích. Dalším předpokladem nezávislosti Velkomoravské říše mělo být i vlastní písmo, srozumitelné prostému lidu. U římského papeže Mikuláše I. však nepochodil, a tak se obrátil na císaře Michala do Byzance. Ten zařídil misii bratří Konstantina a Metoděje na Moravu. Tito dva solunští vzdělanci přišli na Moravu roku 863 a jejich působení znamenalo mnoho změn. Bylo zavedeno staroslovanské písmo - hlaholice, přeložena do tohoto jazyka byla Bible, v staroslovanštině byly slouženy i mše. Konstantin a Metoděj zpracovali i Civilní zákoník (Zakon sudnym ljudem). Jejich mise však byla provázena úklady a intrikami se strany německých kněží, Metoděj byl dokonce zatčen a uvězněn. Po jeho smrti byli jeho žáci vyhnáni německým biskupem Wichingem působícím v Nitře ze země a Velká Morava zakrátko zanikla. Část Metodějových žáků uprchla do rodícího se českého státu. I když se roku 895 tehdejší český kníže Spytihněv I. podřídil svrchovanosti Bavorů a nejspíš i podřízenosti Čech církevní diecézi v Řezně, v první polovině 10. století trvala slovanská bohoslužba v Čechách i nadále. Významnými osobnostmi církevních dějin tohoto období se stali svatý Václav a svatá Ludmila. V roce 973 vzniklo v Praze biskupství, což mělo pro Čechy význam i z hlediska nezávislosti a rozvoje vzdělanosti. Prvním duchovním byl zvolen Dětmar, který zasahoval i do záležitostí Moravy, kde bylo biskupství (avšak bez sídelního biskupa) založeno roku 976. Druhým pražským biskupem se stal roku 982 Vojtěch, který zemřel mučednickou smrtí na misiích v Prusku a stal se později jedním z českých patronů.
 
 
Vývoj křesťanství od 11. století
 
V roce 1063 bylo na Moravě zřízeno samostatné olomoucké biskupství. Jestliže moravská údělná knížata byla podřízena knížeti pražskému, pak moc olomouckého biskupa se vztahovala na moravské biskupství bezprostředně. V 11. století existoval v českých zemích systém vlastnických kostelů. Na hradech byly stavěny kostely zděné (castellum - kostel), na nechráněných místech byly stavěny kostely dřevěné, které byly nazývány jako církvice či cerekvice. Kostely byly majetkem toho, na čí půdě byly postaveny, biskup se souhlasem majitele ustanovoval kněze. Duchovní správa byla do jisté míry pánovým soukromým podnikem, který bral na příjmech podíl. Příjem duchovního byl vymezen podle desátku a pozemku. K prohloubení křesťanství, vzdělanosti i kultury přispěly kláštery, mezi něž v tomto období patřily klášter sv. Jiří na Hradčanech, klášter na Ostrově, Břevnovský klášter, Sázavský klášter a klášter Hradisko u Olomouce. Na počátku 12. století se začala zvyšovat úroveň kléru a úroveň vzdělanosti. Lid přestal křesťanskou víru vnímat jako záležitost cizí a panskou a postupně přijímal Desatero. Lidé se již běžně nechávali pokřtít, svatební obřady se konaly v kostele. Do českých zemí se dostaly řády Benediktínů, Premonstrátů a Cisteciáků. Na Moravě působil od roku jako olomoucký biskup Jindřich Zdík, který se stal významnou osobností českých církevních dějin. Mezi nejvýznamnější kulturní představitele počátku 12. století patří pražský děkan Kosmas, který napsal nejstarší českou kroniku. V průběhu 12. století však vzniklo mnoho dalších literárních děl, ke kulturnosti národa přispěl i rozvoj školství a umění.
 
 
Rozmach církve ve 13. a 14. století
 
Počátkem 13. století došlo mezi církví a panovníkem k vyjasňování pozic a vzájemných vztahů. V tomto se angažoval biskup Ondřej, který jednal s králem Přemyslem Otakarem I. Ondřej poukazoval na to, že z církevní daně dostává biskupství pouze jednu čtvrtinu, tři čtvrtiny jdou do rukou soukromých majitelů kostelů, kteří platí kněze. Jeho zájmem bylo získání celého desátku s tím, že vybrané peníze budou sloužit předepsaným účelům. Postupně došlo k jednáních o dalších církevních záležitostech, při kterých byl učiněn kompromis a církev se tak stala méně závislou na panovníkovi. Při obsazování biskupského stolce měl sice hlavní slovo král, ovšem volbu formálně prováděly katedrální kapituly. Ve 13. a na počátku 14. století přešla velká část kostelů z rukou světských do rukou duchovních. Hlavním zdrojem příjmů biskupa a kapituly se stal pozemkový majetek. V otázce desátků však církev neuspěla a tak většinu příjmů z nich plynoucí získali v případě soukromých kostelů jejich vlastníci, tedy světská šlechta. Vzhledem k majetku, který církev získala od panovníků i od jiných dárců, mohla uspokojovat nejen záležitosti duchovní, ale ve stále větší míře se angažovala na poli kulturním, vzdělávacím a sociálním. Mezi nejznámější postavy péče o chudé, přestárlé a nemocné se stala Anežka Česká, která roku 1232 založila v Praze špitál sv. Františka, či Zdislava z Lemberka, která též založila špitál a starala se o potřebné. Školství, které bylo v rukou církve, bylo triviální, učilo se psát, číst a počítat. Vyšší vzdělání dávalo quadrilium, kde se navíc vyučovala aritmetika, geometrie, muzika a astronomie. Velkou postavou nejen církevních dějin na Moravě se stal biskup Bruno ze Schauenburku, který se zasloužil o osídlení hornatých částí Moravy kolonisty z Rakouska a z německých zemí. Doba 13. a 14. století se vyznačovala vzestupem církevní moci, ale i vzestupem úrovně církve. Až do 13. století byla svátost oltářní podávána pod obojí způsobou, ale z praktických důvodů ponenáhlu z této praxe sešlo. Postupně se dařilo zavádět celibát, který již roku 1139 ustanovil papež Inocenc II., ovšem v některých případech ani v pozdější době ho ještě všichni kněží nedodržovali. Vzrůstala zbožnost lidu, konaly se poutě, prostý člověk se stále více zapojoval do církevního života. Správce farnosti se stal pro středověkého člověka nejen knězem ve smyslu duchovním, ale i nositelem univerzální křesťanské kultury. Farní kostely byly jak místem božím, ale zejména na venkově i místem, kde se setkávali obyvatelé farnosti a řešili věci duchovní i světské. Jednotlivé akce liturgického roku znamenaly pro farní společnost i základ k pořádání kulturních a společenských akcí (hody, poutě, procesí, svátky atd.). V 13. století dochází rozvoji stávajících řeholních i k vzniku žebravých řádů, které měly přísný postoj k otázce chudoby. V českých zemích jsou to Minorité, Křížovníci s červenou hvězdou, Dominikáni, Augustiniánští emerité a ženský řád Magdalenitky. Ta doby vlády Karla IV. došlo v českých zemích k dovršení církevní organizace. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství, prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic, po něm následovali Jan Očko z Vlašimi a Jan z Jenštejna. Církev se stala nezávislou organizací, která dbala o nejen o život duchovní, ale stala se nositelkou sociálních služeb, kultury, vzdělání a vědy. S jejím rozkvětem však postupně docházelo i k neblahému vlivu sporů o papežský post, ale začínaly se projevovat i první známky vnitřní krize. V rukou církve byly v té době třetina půdy a toto bohatství lákalo do duchovního stavu stále více lidí, pro něž bylo prvořadá naděje na dobré živobytí. I přesto, že se čeští biskupové snažili tomuto čelit a usilovali o nápravu mravů, situace na přelomu 14. a 15. století se zhoršovala. Začali se objevovat první kritici a reformátoři z nichž nejznámějším v tomto období byl Jan Milíč z Kroměříže. Události se daly do pohybu a vše vyvrcholilo na počátku století následujícího za vlády Václava IV.
 
 
Krize církve v 15. století
 
Snahu o církevní reformy v českých zemích mělo na počátku 15. století stále více kněží. Do popředí se dostal kazatel Jan Hus, který kritizoval nešvary v církvi. Situaci v Praze vyhrotilo hlásání odpustků, jenž začalo být zneužíváno ve prospěch jejich hlasatelů, kteří jimi lidi přímo vydírali. Došlo k rychlému sledu událostí, provázenému nepokoji, které byly roku 1415 ukončeny Husovým vyloučením z řad církve a jeho upálením. Ve 20. letech 15. století došlo k radikalizaci stoupenců Husova učení a ke vzniku husitských válek. Pro české země znamenaly tyto války pohromu, velmi citelně se dotkly i církve. Byla rozbita církevní organizace, bylo vypáleno a vyloupeno několik stovek klášterů a kostelů, v ohni zmizelo nenávratně mnoho cenných ručně psaných knih, byla zničena mnohá umělecká díla. Církev přišla nejen o stavby a kulturní a historické poklady, ale i o značnou část půdy, kterou získala ve válkách jak stávající, tak nová husitská šlechta. Na Moravě, kde byl v této době biskupem Jan XII. Železný, se církevní organizace udržela. Po husitských válkách došlo v českých zemích k úpadku vzdělání a kultury, na venkově byla utužena robota. V roce 1436 byla mezi basilejským koncilem a zástupci husitských Čech dojednána Basilejská kompaktáta, která mimo jiné umožňovala přijímání "pod obojí." Církev byla prakticky od husitských válek rozdělena na Katolíky a Utrakvisty a české země byly nazvány jako "Království dvojího lidu." Mezi oběma skupinami docházelo postupně k rozbrojů i jednáním, ovšem nikdy nedošlo k zcela jednoznačnému sblížení stanovisek. Vše vyvrcholilo za vlády Jiřího z Poděbrad, který byl nucen s oběma stranami vycházet. Roku 1466 uvalil papež na tohoto českého krále klatbu, což byl začátek česko-uherské války. Po smrti Jiřího Poděbrad roku 1471 a ukončení těchto válek roku 1476 došlo k stabilizaci poměrů. Země však byla dále nábožensky rozdělena na katolíky (přijímání "pod jednou") a utrakvisty (přijímáni "pod obojí"), kteří se stále vzdalovali ve vztahu k římskému papeži. Mezi jednotlivými skupinami však nebyly při obřadech v zásadě žádné velké rozdíly, náboženský život se dále rozvíjel a fungování církve v oblasti duchovní, sociální, vzdělávací a kulturní se vracelo do starých kolejí. V závěru 15. století se do náboženského života začala zapisovat i původně sekta - Jednota bratrská, která též lákala do svých řad věřící z řad utrakvistů a která si získala postavení ve stoletích následujících.
 
 
Dovršení náboženského rozvratu příchodem reformace
 
Počátkem 16. století se začalo do Čech šířit z Německa luteránství, které si našlo úrodnou půdu zejména u českých utrakvistů a u Jednoty bratrské. V českých zemích došlo ke vzniku dalších náboženských sekt a skupin, jakými byly Malá stránka, Mikulášenci, Jednota habrovanská (lulečská), Novokřtěnci a další. Samotné luteránství se uplatňovalo zejména v českém pohraničí i všude tam, kde byl silný německý živel. Země byla nábožensky rozdělena, docházelo k rozbrojům, klesala morálka lidu. I když byly hlásány náboženské svobody, v praxi to znamenalo, že fary a kostely byly obsazovány kněžími té náboženské organizace, kterou vyznával majitel panství. Lidé zejména v malých městečkách a na venkově tak byli nuceni vyznávat víru svého pána. Král Ferdinand I. Habsburský, který nastoupil na český trůn roku 1526, se sice pokoušel sblížit s českými ultrakvisty, ale většina z nich se nakonec začala více orientovat na učení Martina Luthera. Za Ferdinandovy vlády přišli do českých zemí roku 1556 Jezuité, kteří se snažili nejen o nápravu a sjednocení církve, ale i o obnovu vzdělání, což se projevilo v první fázi zlepšením úrovně Karlovy univerzity a výstavbou Klementina. V roce 1561 byl obsazen znovu úřad pražského arcibiskupa, která byl od roku 1421 prázdný. V roce 1567 požádala česká protestantská šlechta císaře Maxmiliána II., aby vypustil kompaktáta ze zemských desek. Ten tak rok na to učinil, čímž vznikla paradoxně propast mezi protestantskými stavy a jejich husitskými předky, kteří byli prezentováni staroutrakvisty. Čeští stavové se Maxmiliána následně pokoušeli přinutit uznat jejich náboženské požadavky, což vyvrcholilo roku 1575 podepsáním dokumentu zvaného Česká konfese. Tento dokument potvrdil a některé další náboženské záležitosti upravil Rudolfův Majestát, který na nátlak českých stavů vydal Rudolf II. roku 1609. Zároveň s Majestátem se evangeličtí a někteří katoličtí šlechtici usnesli na tzv. "Porovnání," což v některých článcích odporovalo Majestátu a umožňovalo různé výklady práva. Krátce po těchto událostech vznikl spor v Broumově a v Hrobech, kde si evangeličtí občané německé národnosti vystavěli na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa dva protestantské kostely, což vyvolalo rozepře. Předáci broumovských měšťanů byly zatčeni a v únoru 1618 v Praze uvězněni. Tato událost nastartovala další nepokoje, které vyvrcholily Stavovským povstáním proti králi Ferdinandovi II., bitvou na Bílé hoře a vznikem Třicetileté války.
 
  Ježíš uzdravuje nemocné 
 
 
Rekatolizace českých zemí
 
Již 23. listopadu 1620 zrušil Ferdinand II. Štýrský platnost Majestátu a v zemi se začala provádět rekatolizace. První protireformační dekrety směrovaly proti nekatolickému duchovenstvu. V březnu roku 1621 byli vypovězeni duchovní kalvínští a českobratrští. Naproti tomu byl učiněn pokus získat kněžstvo české konfese. Roku 1622 byla svěřena Karlova univerzita Jezuitům, který předtím víceméně ovládali nekatolíci. Došlo k rekatolizaci šlechty a vydávání různých patentů, které působily nekatolíkům v běžném životě nepříjemnosti. Na venkov začali proudit misionáři, kteří prostému lidu vysvětlovali články katolické víry a snažili se je k této víře dovést. Z českých zemí začali odcházet do zahraničí emigranti, z nichž značný počet tvořili čeští Němci, žijící zejména v pohraničí. Země trpěla nedostatkem kněží, který byl postupně doplňován kněžským dorostem. V českých zemích se však i v tomto období ukázala síla katolické příslušnosti, která se mimo jiné projevila při obraně českých a moravských měst vůči protestantským švédským vojskům. V roce 1630 došlo k úmluvě mezi císařem a papežem o tzv. solní pokladně. Církev se zavázala, že nebude uplatňovat nárok na zabrané a nevrácené církevní statky a panovník slíbil, že na její potřebu bude odváděno z každé bečky soli dovezené do Čech 15 krejcarů. Po ukončení třicetileté války začal císař Ferdinand III. Habsburský uplatňovat proti nekatolíkům ostřejší metody, čímž ještě za své vlády docílil toho, že se katolická církev stala dominantní církví. Roku 1664 byla zřízena diecéze královéhradecká a roku 1655 diecéze litoměřická. Od 2. poloviny 16. století docházelo k postupné obnově duchovního života. Pro prostý lid nastala těžká situace, zvaná jako doba temna, když po válce, při níž přišla o život část české populace a do země přišla cizí šlechta, došlo k utužení poddanství a ke germanizaci. Proti ní se postavili v této době někteří národní buditelé, mezi nimiž vynikal jezuita Bohuslav Balbín, který se postavil na obranu českého jazyka. Stinnou stránkou tohoto období se staly čarodějnické procesy, které si v českých zemích vyžádaly během 17. století kolem 100 obětí. Na straně druhé postupně docházelo k rozvoji náboženství, sociální oblasti, kultury a s přibývajícím počtem kněží i k postupnému zvyšování vzdělanosti.
 
 
Vývoj církve do roku 1848
 
Počátkem 18. století se situace v českých zemí stabilizovala, ubylo hrubosti a násilí, ovšem začaly se projevovat nepříznivé důsledky vlivu cizí šlechty a zavádění německého jazyka, který začal postupně převažovat a vytlačovat češtinu. Prohluboval se náboženský život, mariánský kult, úcta ke svatým, konaly se poutě. Velký vliv na kulturu člověka mělo baroko a vše, co tento umělecko-kulturní směr přinášel. Velkým povzbuzením pro víru i národní uvědomění bylo svatořečení Jana Nepomuckého roku 1729. Po nástupu Marie Terezie na císařský trůn začalo docházet v důsledku války o rakouské dědictví k tzv. "racionalizaci," která se dotkla i církve. Byly omezeny některé její záležitosti a docházelo k zasahování do církevních věcí, což bývá nazýváno pojmem "josefinismus". I přesto si však stát podržel v tereziánské době svůj protireformační charakter. Začalo docházet ke školským reformám, které měly změnit stav, kdy v mnoha obcích neexistovala žádná škola. Proto při každé faře vznikaly triviální školy, v nichž se žáci učili číst, psát a počítat. Vyšší školství bylo v rukou jezuitů, ale jejich vliv se začal ponenáhlu omezovat. Situace na vysokých školách a gymnáziích vyvrcholila roku 1773 zrušením tohoto řádu. Tento krok nejenže výrazně snížil úroveň středního a vysokého školství v českých zemích, ale byl umocněn i tím, že vyučovací řečí na těchto školách se stala němčina. Ta byla zaváděna i do základních škol ve velkých městech a čeština se tak udržela zejména na venkově, kde většina kněží byla českého původu a učila česky. V roce 1781 vydal císař Josef II. Toleranční patent, který umožňoval vyznávat další náboženství. V českých zemích se k evangelictví augsburského a helvetského vyznání v roce 1787 hlásilo 78 tisíc osob, což představovalo méně než 2% obyvatelstva Čech a Moravy. 29. listopadu 1781 vydal Josef II. zásadní rozhodnutí, podle kterého měly být zrušeny všechny kláštery, které se nezabývají vyučováním, nepěstují vědu a nepečují o nemocné. Při jejich rušení došlo k zničení velké části vědeckého a uměleckého bohatství, vzácné knihy byly zničeny, prodány "za babku" či rozkradeny. Z klášterní budov vznikly kasárna, nemocnice či továrny. V rámci politiky "josefinismu" došlo 2. polovině 18. století také k reorganizaci církevní správy. Již roku 1777 byla jižní část olomoucké diecéze přeměněna na biskupství brněnské a samotné olomoucké biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství. V roce 1785 vznikla oddělením části pražského arcibiskupství diecéze českobudějovická. Byly stavěny nové kostely a v českých zemích vzniklo 550 nových farností. Zdokonalený farní systém měl sloužit nejen potřebám církve, ale i státu. Církev se dostala pod kontrolu státu a z kněžích se stali prakticky státní úředníci. Ti byli nuceni oznamovat lidu úřední nařízení a vyhlášky, vést matriky, oznamovat krajským úřadům násilí, bdít nad zdravotním stavem obcí apod. Závislost farářů na státu zvyšovalo to, že jim stát zajistil existenční minimum , přičemž tímto platem byly nahrazeny zrušené desátky. Zásahy státu šly ještě dál a vztahovaly se i na jednotlivé církevní úkony. Též byly zakázány betlémy, mariánské pobožnosti a zejména poutě, které byly předtím okázalým a téměř jediným projevem českého kulturního života. Ve 3. čtvrtině 17. století nastal proces národního obrození, v němž hrála církev nezastupitelnou úlohu. Do čela obrozeneckého proudu se postavila řada kněží, mezi nimiž vynikal zejména Josef Dobrovský. Ještě větší význam mělo působení kněží na venkově. Tito "zapadlí vlastenci" nejenže vyučovali na školách v českém jazyce, ale rozšiřovali a půjčovali českou literaturu a časopisy, psali prózy a básně, skládali písně, zakládali knihovny, čtenářské, pěvecké a divadelní spolky a starali se o pronikání české kultury a českého jazyka mezi obecný lid. Počátkem 19. století po ukončení napoleonských válek začalo v církvi v habsburské monarchii zmírňování "josefinismu". Byly odvolány některé zákazy a přikázání, byla opět povolena činnost jezuitů. I přesto se rakouským osvícencům podařilo získat církev do služeb státu. V seminářích profesoři vychovávali kněze ne tak, aby byli prostředníky mezi Bohem a lidmi, ale mezi státní správou a věřícími. Věřící však byli "josefinismem" téměř nedotčeni.
 
 
Situace církve do rozpadu Rakouska-Uherska
 
V roce 1848 nastaly revoluční události, které výrazně změnily chod dějin. Český klér reprezentovaný pražským arcibiskupem Aloisem Schrenkem souhlasil s požadavky vyplývající se shromáždění pražského lidu ve Svatováclavských lázních a tyto požadavky též podpořil. Začalo se diskutovat o změnách v církvi zejména ve vztahu ke státu i k dalším otázkám. Církev se zapojila do i Slovanského sjezdu, někteří venkovští faráři agitovali za poslání národních gard na pomoc bombardované Praze. Další kněží byli pro svoji vlasteneckou činnost zatčeni a žalářováni. Biskupové přišli s reformími návrhy, které vyvrcholily likvidací "josefinismu". 18. srpna roku 1855 podepsal papežův zástupce u císařského dvora ve Vídni a vídeňský arcibiskup Konkordát, který upravoval vztahy mezi apoštolskou stolicí a habsburskou monarchií. Jeho nejdůležitějším výsledkem bylo, že církev byla propuštěna z "rakouské státní služby" a stala se opět součástí světové církve. Roku 1874 vyšly v platnost zákony, které upravily poměry katolické církve, ovšem znamenaly to, že se stát mohl nadále vměšovat do církevních záležitostí. I ve správě svého jmění byla církev dále závislá na státu. Biskupové se snažili z těchto břemen sice vymanit, ale nakonec neblahá symbióza "trůnu a oltáře" přetrvala do roku 1918. V období po revolučním roce 1848 došlo k dalším významným změnám v činnosti církve. Roku 1868 byla zrušena závislost školství na církvi a církev ztratila téměř všechny školy. Na stát byly postupně převáděny i další záležitosti, které byly do té doby pouze doménou církve. Zákon manželský zavedl místo kanonického práva manželské právo státní. Církev v českých zemích se stále snažila i v tomto období o národní povzbuzení. Byla založená Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje, která navázala na tradice těchto dvou moravských věrozvěstů. V letech 1863, 1869 a 1885 se na Velehradě sešly stotisícové zástupy věřících. Vzhledem k rozvoji průmyslu a vzniku dělnictva se začala církev soustředit i na tuto třídu, přičemž apelovala na řešení sociální situace ve vztahu k majitelům továren i ve vztahu ke státu, který se měl postarat o jejich sociální a zdravotní zajištění. Katoličtí konzervativci pod tlakem laických kruhů prosadili v letech 1884 - 1889 několik zákonů na ochranu dělnictva jako zákaz dětské práce, zákaz noční práce žen a mladistvých, nedělní a sváteční klid a úrazové pojištění průmyslového dělnictva. Církev dle své tradice pokračovala v angažovanosti i ve věcech sociálních a charitativních. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku provozovala dětské opatrovny, sirotčince, útulky, jesle, chudobince, ústavy pro duševně choré, nemocnice, ozdravovny, ústavy pro mládež mravně vadnou, koleje, penzionáty, stanice pro ošetřování chudých a nemocných v domech a charitní spolky. V 19. století začaly do českých zemí pronikat různé náboženské proudy, které se však ukázaly jako bezvýznamné. Koncem 19. století vzniklo mezi mladými duchovnímu hnutí, zvané Katolická moderna, která přišla s reformními požadavky praktického rázu. Roku 1891 byla založena samostatná česká bohoslovecká fakulta jako součást české univerzity. Katolíci se začali angažovat také politicky. V roce 1896 byla v Čechách založena zemská organizace Křesťansko-sociální strany, na Moravě se tak stalo roku 1899. Tato strana se snažila hájit zejména zájmy dělnictva, ovšem pro ně se přitažlivější stala sociální demokracie, která byla více radikální ve svých požadavcích. Roku 1896 byla též založena Strana katolickonárodní, která směřovala ke konzervatizmu.
 
Církev v Československu
 
Do samostatného státu nevstoupila katolická církev příznivě. Několik desetiletí trvající agitace mladočeských a realistických kruhů přinesla své ovoce. Servilní postoj církevní hierarchie k národnostně nespravedlivé monarchii a prorakousky zaměřená část katolického tisku budily odpor české veřejnosti. Širokou odezvu nalezlo heslo "Řím musí být souzen a odsouzen," což vyvrcholilo vandalským zničení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Útoky nabyly takového rázu, že pražský arcibiskup Pavel Huyn utekl do Říma, olomoucký arcibiskup Lev Skrbenský byl rovněž bezmocný.
Vedení církve se ujala fakticky Jednota katolického duchovenstva, v jejímž čele stáli Jindřich Šimon Baar a Xaver Dvořák. Ta přišla k papeži s reformími požadavky, s kterými uspěla jen částečně. Svatá Stolice požadavky nezamítla, ale přijala k podrobnějšímu zkoumání a úvaze. Jednota se rozštěpila a asi 200 nespokojených kněží založilo Církev československou. Tažení proti církvi pokračovalo, přičemž tuto proticírkevní politiku podporoval i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Vše vyvrcholilo odchodem papežského nuncia z Prahy. Spory se podařilo urovnat teprve roku 1927, kdy se podařilo sjednat zásadní dohodu mezi státem a církví zvanou "modus vivendi." Roku 1928 byly obnoveny styky Československa s Vatikánem a roku 1929 převzal stát patronát nad oslavami svatováclavského milénia. V tomto období se dle sčítání hlasů 80% obyvatel přihlásilo ke katolické církvi, 7% k evangelíkům, 5% k církvi československé, 5% bylo bez vyznání, 3% byli Židé a menší náboženské společnosti. Církevní život byl po poválečném útlumu obnoven, vznikaly různé církevní spolky (Orel, Česká katolická charita aj.), církev se dále angažovala i v dalších oblastech veřejného života, v sociální oblasti, vědě a kultuře.
Po obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem a vzniku Protektorátu se církev angažovala pronárodně. Roku 1939 se konaly poutě na významná poutní místa, které se staly demonstracemi proti nacistické okupaci. Mnozí čeští duchovní byli v průběhu okupace perzekuováni, vězněni, odvlékáni do koncentračních táborů nebo popravováni. České a moravské kostely přišly o stovky zvonů, které jim německá branná moc zrekvírovala pro válečné účely. Ani po ukončení 2. světové války nenastala lepší situace.
Po komunistickém převratu roku 1948 se církev stala pro komunisty jedním z úhlavních nepřátel. Začalo její pronásledování, probíhala perzekuce kněží a všech významných církevních činitelů i věřících. Církvi byl odebrán její majetek, který přešel pod stát a církevní správa včetně jejího dalšího financování se dostala pod přímý vliv státu. Činnost kněží si vyžadovala státní souhlas, tomu podléhalo i jmenování biskupů. Věřící byli přesvědčování k vystoupení z církve a komunistický režim činil takové kroky, které ve svém důsledku znamenaly ateizaci společnosti. Lidé, kteří se účastnili bohoslužeb, a dalších aktivit v církvi, byli bedlivě sledováni StB a jejími donašeči, byli jim kladeny překážky ve studiu, při zaměstnávání, ve služebním postupu a prakticky ve všech oblastech jejich života. Byly zakázány církevní spolky a organizace včetně mládežnických (Skaut, Junák), na rodiče byl činěn tlak, aby neposílali děti do vyučování náboženství. Byly zakázány velké poutě, nesměla se konat veřejná církevní shromáždění, komunistický útlak zasahoval prakticky do všech záležitostí života církve. Bylo zrušeno vydávání náboženských novin a časopisů, až na nepatrné výjimky byl zakázán tisk náboženské literatury. Dějiny ve škole byly neuvěřitelně falšovány, o kladných stránkách církevní historie se nesmělo učit a v dějepisných učebnicích byly pouze zmínky o těch událostech, kde hrála církev v minulosti negativní roli, a i tyto byly mnohdy zveličené. Přes veškerý útlak však církev dále žila, mnohde byla zakládány ilegální či pololegální spolky, ze svobodného světa byla pašována náboženská literatura, kterou si lidé potají půjčovali. Ze strany státu byl činěn nátlak na kněze, který v některých případech skončil jejich spoluprací s státní bezpečností, později se někteří duchovní angažovali veřejně v hnutí Pacem in terris, které vzniklo v 70. letech a stalo se organizací kněží kolaborujících s komunistickým režimem. Od 80. let se katolická církev, reprezentovaná kardinálem Františkem Tomáškem, dostávala do střetů s komunistickou vládou. V roce 1985 při příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje se konala mohutná pouť na Velehradě, která byla komunistům trnem v oku. V roce 1987 vydal kardinál Tomášek oběžník, kterým oznámil zahájení programu Desetiletí duchovní obnovy – duchovní přípravy na svatovojtěšské milénium. V tomtéž roce se uskutečnila podpisová akce věřících nazvaná jako Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu, která požadovala obnovení demokratických a náboženských svobod a která poté i díky veřejné podpoře kardinála Tomáška získala přes půl miliónu podpisů. Během kardinálova pobytu ve Vatikánu v souvislosti s jeho účastí na svatořečení Anežky České, došlo v Československu k propuknutí Sametové revoluce. 21. listopadu 1989 vydal kardinál Tomášek prohlášení, kterým podpořil revoluci a demokratické změny v Československu.
Po listopadu 1989 církev znovu nabyla své svobody, ovšem k odluce církve od státu prozatím nedošlo. Byla jí sice vrácena ta část majetku, která slouží bohoslužebným a charitativním účelům, ovšem majetek, ze kterého by mohla nezávisle financovat svoji činnost jí dosud vrácen nebyl.
 
 Barokní sochy a malby v kapli Božího těla v jezuitském konviktu v Olomouci
 
 
Církev v samostatné České republice
 
Po rozdělení Československa došlo v 90. letech k určité úpravě církevních struktur. Jednak došlo k zániku Československé biskupské konference a oddělení české a slovenské části katolické církve a církev na území ČR začala reprezentovat Česká biskupská konference, jednak byly v devadesátých letech zřízeny dvě nové diecéze: plzeňská (1993) a ostravsko-opavská (1996). V těchto letech došlo též k postupnému obnovování církevních struktur a s ní spojených organizací (řádů a řeholních kongregací, církevních nemocnic, sociálních zařízení, škol a charit), byť šlo o proces pomalý a (zejména v ateistických severozápadních oblastech země) pouze částečný.
 
  Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, Velehrad.  
 
 
Použitá literatura:
 
Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1. a 2. díl, Nakladatelství ZVON, 1991
Václav Kratochvíl, Církev v dějinách, PBtisk s.r.o. Příbram, 2002
August Franzen, Malé církevní dějiny, Nakladatelství ZVON, 1991
Zdeněk Beneš, Dějiny středověku, Vydavatelství a nakladatelství Práce s.r.o., Praha, 1997
Miroslav Hroch, Dějiny novověku, Vydavatelství a nakladatelství Práce s.r.o., Praha, 1997
Jan Bauer, Husitské války - podvržená legenda, Nakladatelství Michal Zítko, Praha, 2000
Kolektiv autorů, Československé dějiny v datech, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1987

 

 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode