Papež František: promluvy

09.06.2013 20:42

Vše převzato z: www.radiovaticana.cz

Papež František: Nechme se zahrnout láskyplnou něhou Boží

Vatikán. Dovolit Pánu, aby nás zahrnul svou něžnou láskou, není snadné. Musíme o to Boha prosit - vybídl papež František při mši svaté ze slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kterou dnes v Domu svaté Marty koncelebroval s arcibiskupem archivářem a bibliotekářem Jean-Louisem Bruguèsem a prefektem Vatikánského archivu, biskupem Sergem Paganem.

Ježíš nás miloval především činy, celým svým životem, ne slovy – připomínal Svatý otec v homilii k liturgickým textům ze Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kterou označil za „svátek lásky“. Jde o lásku, jež – jak rád opakoval sv. Ignác – „se projevuje více ve skutcích než ve slovech“ a která znamená „víc dávat než přijímat“. Právě toto jsou pilíře a zároveň dvě hlavní kritéria pravé lásky, pokračoval papež. Boží láska totiž není abstraktní, nýbrž je láskou ke každému zvlášť:

Bůh se z lásky přibližuje člověku, kráčí se svým lidem a dochází až k tomu, co je nepředstavitelné. Jak si srovnat v hlavě, že se sám Pán stává jedním z nás a kráčí s námi, zůstává s námi, zůstává ve své Církvi, v Eucharistii, ve svém Slově, v chudých - že s námi kráčí dál po naší cestě. Taková je to blízkost, blízkost pastýře, který je nablízku svému stádci, blízko svým ovečkám, z nichž zná jednu každou.

Papež František se zastavil u prvního čtení z knihy proroka Ezechiela (34,11-46), kde Bůh ukazuje svou láskyplnou pozornost k člověku na obrazu péče o rozptýlené stádo: vyhledám ztracené, přivedu zpět rozptýlené, obvážu zraněné...

Něha! Pán nás miluje něžně. Zná nádherné umění pohladit, v tom spočívá Boží láskyplnost. Nemiluje nás slovy. Přistupuje k nám a s něhou nám dává svou lásku. Blízkost a něžnost! Právě tak miluje Pán, který se k nám láskyplně přibližuje a dává nám všechnu svou lásku i v těch nejmenších věcech. Právě blízkost a něžnost nám ukazují sílu Boží lásky.

„Milujete se navzájem, jako jsem já miloval Vás?“ Obrátil papež František Ježíšovo přikázání lásky ke všem přítomným a zdůraznil, že láska znamená vždy „být nablízku“, být „jako milosrdný Samaritán“, žít ve znamení „blízkosti a něžnosti“. A jak oplácet Pánu jeho lásku? – ptá se dál Svatý otec a bez váhání odpovídá: rozhodně rovněž láskou, přibližováním se k Němu, něhou vůči Němu, ale ani to nestačí:

Může to vypadat jako hereze, ale ve skutečnosti jde o nejhlubší pravdu: obtížnější než milovat Boha je dovolit, aby On miloval mě! Oplácet tolik lásky znamená otevřít své srdce a nechat se milovat. Dovolit, aby se k nám přiblížil, cítit ho nablízku. Dovolit, aby nám projevil svou něhu, pohladil nás. Právě v tom je obtíž: nechat se od Něho milovat. A právě o to bychom měli prosit při dnešní mši: ´Pane, chci tě milovat, vyuč mě v tomto obtížném umění, abych se – ač je to nesnadné – nechal od Tebe milovat, abych tě cítil nablízku a pociťoval tvoji něhu!´ Kéž nám Pán dá tuto milost!

(job)

 

Papež František rozmlouval se žáky a pedagogy jezuitských škol

Vatikán. „Napsal jsem si pro vás promluvu, ale je trochu dlouhá, pět stránek… Asi byste se nudili“, prohlásil Svatý otec v úvodu svého pátečního setkání se žáky a pedagogy italských jezuitských škol. Papež dal text rozdat asi osmi tisícům účastníků zvláštní audience a pouze velmi krátce jej spatra shrnul:

Ve výchově, kterou dáváme jezuitům, je klíčovým bodem velkodušnost. Je velice důležitá pro rozvoj osobnosti. Musíme být velkodušní, mít široké srdce, nebát se. Vsadit na velké ideály a zároveň být velkodušní také v malých, každodenních záležitostech. Je důležité nacházet tuto velkodušnost s Ježíšem – v Jeho kontemplaci. Velkodušnost znamená kráčet s Ježíšem a být pozorný vůči tomu, co nám říká.

Další papežova slova patřila vychovatelům – a to nejenom vyučujícím, nýbrž také rodičům.

Ve výchově je nutno zachovávat rovnováhu, dobře vyvažovat její kroky. Jedním krokem zastavit na hranici bezpečnosti, druhým ji překročit do rizikové zóny. Až se ono riziko změní v bezpečnost, následujícím krokem mohu hledat další rizikovou zónu. Nelze vychovávat pouze v bezpečnostním pásmu. Znamenalo by to omezovat růst osobnosti. Na druhé straně není možné vychovávat výlučně v rizikové zóně, bylo by to příliš nebezpečné. Zapamatujte si dobře toto vyvažování kroků.

V závěru svého shrnutí Svatý otec vyzval ke hledání nekonvenčních forem vzdělávání, odpovídajících lokálním, časovým a personálním požadavkům.

To je v naší ignaciánské spiritualitě důležité – nezastavit se, usilovat stále o víc, nespojit se s běžným chodem. Rád bych vás povzbudil, abyste hledali nové formy výchovy – v závislosti na potřebách místa, doby i člověka.

Papež František svým krátkým prologem zcela prolomil veškeré bariéry a zahájil spontánní dialog s dětmi i jejich učiteli. Žáci jezuitských škol mu kladli otázky, které obsahovaly také jejich dopisy, adresované Svatému otci.

Snažím se, opravdu se snažím věřit. Mám ale s vírou potíže, občas mne přepadají pochybnosti. Ty asi budeš papež, který mi nejvíc zůstane v srdci, protože se s tebou setkávám v období adolescence. Chtěl bych tě požádat o povzbuzení, které by při dospívání pomohlo mně i dalším klukům a děvčatům jako já.

Ptal se Francesco z milánského jezuitského Institutu Lva XIII. Stejně jako někteří další žáci i dospělí Svatému otci tykal, což není známkou neformálnosti či snad znevážení autority. Je to běžný jazykový úzus ve vztahu žák - učitel na italských základních i středních školách a v italské společnosti vůbec.

Papež František ve své odpovědi životní cestu nazval uměním, které snoubí vůli s odhodláním a únavu s pády. Z možného selhání však nesmíme mít strach.

Při umění putovat není důležité vyvarovat se pádů. Je však zásadní nezůstat na zemi, nýbrž ihned a rychle vstát a pokračovat v cestě. Tato každodenní práce je na lidské pouti skutečně krásná. Zároveň je nehezké a nudné kráčet v osamění. Společná pouť – s přáteli a těmi, kdo nás mají rádi – nám pomáhá, abychom dorazili právě k tomu cíli, k němuž máme dospět.

Dalšími tazatelkami byly dvě dívenky – Sofia z Říma se Svatého otce ptala, zda se vídá se svými přáteli.

Jsem papežem teprve dva a půl měsíce a mí přátelé žijí velmi daleko, 14 hodin letu. Chtěl bych ti ale říci, že tři z nich mně přišli navštívit a pozdravit. S dalšími si píšu a mám je moc rád. Není možné žít bez přátel – přátelství je moc důležité.

Šestiletá Tereza chtěla vědět, jestli se František chtěl stát papežem...

Víš, co to znamená, když člověk nemá sám sebe rád? Komu by se zachtělo být papežem, ten nemá rád sám sebe. Bůh mu totiž nepožehná. Proto ti odpovím – ne, nechtěl jsem být papežem...

Nicméně jezuitou se Jorge Bergoglio chtěl stát zcela určitě. Svěřil se s tím ve své následující odpovědi.

To, co mi dalo sílu k tomu, abych se stal jezuitou, byl misijní ráz Tovaryšstva. Vyjít ven, hlásat Ježíše Krista na misiích. Myslím, že to vycházení ven je naší spiritualitě vlastní. Nesmíme zůstávat uzavření ve vlastních strukturách, které jsou častokrát chatrné.

Papež dále reagoval na otázku, proč se vzdal luxusního bydlení či přepychové limuzíny. Jak zdůraznil, tato volba nesouvisí výlučně s jeho pojetím chudoby.

Pro mne je to otázka osobnosti. Potřebuji žít mezi lidmi. Kdybych žil sám a tak trochu v izolaci, nedělalo by mi to dobře. Tu samou otázku – tedy proč nejdu bydlet do paláce – mi položil jeden profesor. Řekl jsem mu: Víte, pane profesore, mám k tomu své důvody. Psychiatrické. (smích, potlesk) Jsem už zkrátka takový, prostě nemůžu být sám... A pak – byt v Apoštolském paláci zas není tak přepychový, v tom vás mohu uklidnit...(...) Máte však pravdu v tom, že chudoba dnešního světa je skandální, volá o pomoc. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, jak se trochu uskrovnit, jak se v chudobě lépe podobat Ježíši, chudému Mistru. Avšak to, že nebydlím v paláci a nemám auto, není otázka mé osobní ctnosti.

Také další dotaz byl osobní – týkal se duchovního povolání a nutnosti vše opustit. Svatý otec nezastíral osobní obtíže a okamžiky vnitřního temna. Je nutné je akceptovat a plně důvěřovat Pánu, upozornil a věnoval se dále všeobecným tématům. První z nich, které doléhá i na mládež, je krize.

Ona krize, kterou dnes prožíváme, je krize člověka. Člověk nic neznamená, váhu mají jen peníze. Bůh však svěřil vše stvořené člověku – muži a ženě, aby jej uchovávali, nikoli penězům! Dobře mne poslouchejte – krize člověka pochází z jeho zotročení. To je skutečná pravda. Musíme se osvobodit z ekonomických a sociálních struktur, které nás zotročují.(potlesk) A to bude vaše úloha.

Jak této úloze dostát?, zamýšlel se Svatý otec v reakci na další otázku. Politickou angažovaností!

Zapojit se do politiky musí být pro každého křesťana povinností. Nemůžeme se tvářit jako Pilát a mýt si ruce. Musíme se angažovat v politice, neboť politika je ve svém hledání společného dobra jedním z nejvyšších projevů milosrdné lásky. Křesťanští laici musí politicky pracovat. Namítnete: To není nic jednoduchého! Také kněžství však není nic snadného. V životě vůbec neexistují nenáročné věci. Není lehké vstoupit do politiky, protože je příliš špinavá. Proč se ale zašpinila? Kvůli nám, křesťanům, kteří jsme do ní nevnesli evangelního ducha. Je příliš snadné říci – můžou za to jiní. Co jsem pro to ale udělal já? Politická angažovanost je povinností a práce pro společné dobro je závazkem pro každého křesťana.

Nedejte se okrást o naději, opětovně připomínal mladým lidem Svatý otec v závěru páteční audience pro italské jezuitské školy. Obírá nás o ní duch tohoto světa, bohatství a blahobyt, marnivost a pýcha. Naději naopak nacházíme v těle trpícího Krista a ve skutečné chudobě – nikoli té abstraktní, ze statistik, nýbrž té, které se dotýkáme rukama, zakončil papež František.

(jag)

 

Papež František kázal o tom, v čem spočívá uchovávání Božího Slova v srdci

Vatikán. Učme se přijímat a uchovávat Boží slovo jako Maria, vybízel papež František při mši svaté v Domu svaté Marty. U příležitosti dnešní památky Neposkvrněného srdce P. Marie se zastavil nad významem výrazu „uchovávat v srdci“, jakým Písmo charakterizuje Mariin postoj a nad „úžasem“, který se zmocnil učitelů zákona, když slyšeli Ježíše.

Úžas, poznamenal papež, je „okamžikem, v němž je Boží slovo zaséváno do našeho srdce“. Není však možné žít v neustálém úžasu, je třeba jej uchovávat, opatrovat ve svém životě. A právě to činí Maria, o níž je psáno, že byla „udivena“ a že „Boží slovo“ uchovávala ve svém srdci.

Co to znamená: uchovávat Boží slovo? Dostanu Slovo, vezmu láhev, strčím Slovo do láhve a uložím si je? Ne. Uchovávat Boží slovo znamená, že se naše srdce otevírá, že se otevřelo tomuto Slovu, jako se země otvírá, aby přijala zrno. Boží slovo je zrno určené k setí. Ježíš nám řekl, co se stane se zrnem: některé padne na kraj cesty a přiletí ptáci a sezobou ho. To je slovo, které nebylo opatrováno, padlo do srdcí, která je nedokázala přijmout.

Další padne do kamenité půdy, pokračoval papež ve výkladu podobenství o rozsévači, a zrno umírá. O těchto lidech Ježíš říká, že nedokáží uchovávat Boží slovo pro svou nestálost. Jakmile přijde zkouška, zapomínají. Jindy padne Boží slovo do nepřipravené země, plné trní. Co je toto trní? Ježíš mluví o přilnutí k bohatství a o neřestech. Uchovávat Boží slovo, pokračoval papež František, znamená vždy rozvažovat o tom, co říká ve vztahu k tomu, co se děje v našem životě. Právě to byl Mariin postoj: „rozvažovala a srovnávala“ – a to je velké duchovní dílo:

Jan Pavel II. říkal, že pro Marii byla tato práce zvláštní námahou, že měla obtížené srdce. Nejde ale o utrpení, nýbrž o námahu, o práci. Uchovávat Boží slovo znamená práci, práci hledat, co znamená v tomto okamžiku, co mi Pán chce sdělit v této chvíli, jak rozumět této situaci srovnávám-li ji s Božím slovem.. Znamená to život s Božím slovem. Právě to vyjadřuje výraz »uchovávat«“.

Zároveň ale znamená pamatovat. „Paměť – řekl papež – je strážkyní Božího slova.. Pomáhá nám v jeho uchovávání, připomíná, co všechno Pán učinil v mém životě.“ Připomíná „všechny divy spásy , které vykonal ve svém lidu a v mém srdci. Paměť uchovává Boží slovo.“ V závěru homilie papež František vyzval k přemýšlení nad tím, „jak uchováváme Boží slovo, jak opatrujeme úžas - aby je ptáci nesezobali a neřesti neudusily“:

Bude dobře, když si položíme otázku: ´Ptám se ve věcech, které se přihodí v mém životě, co mi Pán chce říct svým slovem pro tuto chvíli?´ Tomu se říká uchovávat Boží slovo, protože Slovo Boží je právě poselstvím, které mi Pán dává v každé chvíli. Jako takové je také máme uchovávat, opatrovat je ve své paměti. A rovněž opatrovat je ve své naději. Prosme Pána o milost obdržet Boží slovo a uchovávat je a také o milost mít srdce obtížené tímto opatrováním. Tak ať se stane.

(job)

 

Papež František o potřebě bránit náboženskou svobodu a demokratické instituce

Vatikán. Dnes dopoledne přijal Petrův nástupce italského prezidenta Giorgia Napolitana spolu s chotí a ministryní zahraničí Emmou Bonino. Bylo ta první oficiální návštěva hlavy Italské republiky u papeže Františka. Prezident Napolitano ve svém projevu poukázal na důvěrný vztah, který Italové již navázali se Svatým otcem a zmínil v této souvislosti také Benedikta XVI. Papež František ve své promluvě připomenul 1700. výročí Milánského ediktu, kterým byl poprvé v dějinách formulován princip náboženské svobody, a dodal:

V dnešním světě je náboženská svoboda příliš často spíše deklarovaná než realizovaná. Je totiž nucena snášet hrozby různého typu a nezřídka je také porušována. Závažná přestoupení tohoto primárního práva jsou zdrojem velkých starostí a měly by vést ke svorné odpovědí států celého světa a opětovnému potvrzení nedotknutelnosti lidské důstojnosti proti jakémukoli jejímu porušování.

Je povinností všech, zdůraznil papež, bránit náboženskou svobodu a zaručovat ji všem.

Historické údobí, které prožíváme, se také v Itálii, jakož i v mnoha jiných zemích, vyznačuje, hlubokou a přetrvávající globální krizí, která zhoršuje ekonomické a sociální problémy a zatěžuje především nejslabší části společnosti. Znepokojivé jsou zvláště fenomény oslabování rodiny a společenských svazků, demografického úpadku, převaha logiky zisku nad prací, nedostatečná pozornost věnovaná mladým generacím a jejich formaci vzhledem ke klidné a bezpečné budoucnosti.

Proto je nezbytné, pokračoval dále papež František, bránit demokratické vztahy:

V tomto zajisté nesnadném kontextu je zásadní věcí, zaručit rozvoj složité soustavy demokratických institucí, k němuž v minulých desetiletích přispěli italští katolíci rozhodující měrou, oddaností a kreativitou. Ve chvílích nynější krize je tedy zapotřebí, aby zvláště mezi mladými lidmi stouplo ve vážnosti politické nasazení a aby věřící i nevěřící spolupracovali na rozvoji společnosti, jejíž nespravedlnosti mohou být překonány a každý člověk může být přijímán a může přispívat k obecnému blahu podle své důstojnosti uplatňováním svých schopností.

Také italský lid, řekl v závěru papež František, může s důvěrou a kreativitou čerpat ze své bohaté křesťanské tradice a z příkladů svatých patronů sv. Františka z Assisi a sv. Kateřiny Sienské, mnoha řeholních i světských postav, jakož i tichého svědectví mnoha mužů a žen; může a musí překonat každé rozdělení, růst ve spravedlnosti a pokoji a pokračovat tak v plnění svého specifického poslání v evropském kontextu i v rodině národů.

(mig)

 

Papež František: Ježíšovo milosrdenství není pouhý sentiment

Vatikán. Na náměstí sv. Petra přišlo dnes asi 80 tisíc lidí, aby si vyslechli promluvu papeže Františka, který přesně v poledne přistoupil k oknu v posledním patře apoštolského paláce a oslovil věřící:

Ježíšovo milosrdenství není pouhý sentiment; je to síla, která dává život a křísí člověka! Říká nám to také dnešní evangelium v epizodě s vdovou z Nain (Lk 7,11-17). Ježíš spolu se svými učedníky přichází do Nain, galilejské vesnice, právě ve chvíli konání pohřbu. Ke hřbitovu je nesen chlapec, jediný syn jisté vdovy. Ježíšův pohled hned spočívá na plačící matce. Evangelista Lukáš říká: „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto“ (v.13). Tímto „soucitem“ je Boží láska k člověku; je to milosrdenství, tedy postoj Boha ve styku s lidskou ubohostí, naší nemohoucností, naším utrpením, naší úzkostí. Biblický termín „soucit“ odkazuje k mateřským útrobám: matka totiž zakouší zcela zvláštní reakci ve vztahu k bolesti svých dětí. Takto nás miluje Bůh, říká Písmo.
A co je plodem této lásky, tohoto milosrdenství? Život! Ježíš řekl vdově z Nain: „Neplač!“, pak oslovil mrtvého chlapce a vzkřísil jej jakoby ze snu (srov.
Lk 7,13-15). Představme si tu krásu: Boží milosrdenství dává člověku život, křísí jej ze smrti. Pán na nás ustavičně hledí s milosrdenstvím; nezapomínejme na to, stále se na nás dívá milosrdně, očekává nás s milosrdenstvím. Nemějme strach se k Němu přiblížit! Má milosrdné srdce. Ukážeme-li mu svoje vnitřní rány, svoje hříchy, On nám vždycky odpustí. Je čirým milosrdenstvím. Jděme za Ježíšem!

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže Františka před modlitbou Angelus je ZDE

(mig)

Kontakt

P. Vojtěch Novák

fara.rakovnik@email.cz

Žižkovo nám. 189
Rakovník 269 01

+420 737 211 101
+420 313 512 274

č.ú.: 540034359/0800 - ČS

Vyhledávání

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode