Papež po stopách svatého Františka - 1. a 2. část

05.10.2013 20:21

Papež po stopách svatého Františka - 1. část

Převzato z: www.radiovaticana.cz

Assisi. Pastorační cestu Svatého otce do rodiště sv. Františka zahájilo setkání s postiženými a nemocnými dětmi a mladistvými, kteří jsou hospitalizováni ve specializovaném rehabilitačním středisku Istituto Serafico poblíž baziliky sv. Františka. Rozsáhlý objekt patří katolické církvi, která zde půldruhého století (od roku 1871) přijímá pacienty s vážným kombinovaným fyzickým a mentálním postižením jak k dlouhodobému pobytu, tak v denním stacionáři. V ústavním kostele papeže v osm hodin rána uvítala ředitelka Institutu, paní doktorka Francesca Di Maiolo. Papež odložil připravenou promluvu a reagoval spontánně :

Jsme vprostřed Ježíšových ran, zněla Vaše slova, [na uvítanou] paní [ ředitelko ústavu]. Řekla jste také, že tyto rány je nutno vyslyšet a rozpoznat. Přichází mi na mysl společná cesta, kterou Pán Ježíš ušel se dvěma smutnými učedníky. Pán Ježíš nakonec odhalil své rány a oni Jej poznali.

Ježíš se skrývá za prostotou a pokorou chleba a také v těchto mladých lidech a dětech, pokračoval papež František. Je skrytý v ranách, kterým je třeba naslouchat. Nikoliv jako novinové zprávě, kterou posloucháme dva tři dny, než přijde další a ještě další…Těmto ranám musí naslouchat ti, co se prohlašují za Kristovy následovníky.

Je však zajímavé, že Vzkříšený Ježíš byl velmi krásný. Jeho tělo nebylo pohmožděné, ani zraněné. Bylo krásnější než předtím. Ježíš si pouze přál zachovat své rány a odnést si je s sebou do nebe. Ježíšovy rány jsou zde a zároveň jsou v nebi před nebeským Otcem. My zde léčíme Ježíšovy rány a On nám je z nebe ukazuje se slovy, kterými se obrací k nám všem : “Čekám na tebe!” Tak ať se stane.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy je ZDE.

V dalších zastávkách své cesty Svatý otec procházel jednotlivými životními etapami světce, jehož jméno si zvolil. První byl poutní kostel sv. Damiána, kde sv. František zaslechl Kristův hlas a prožil obrácení. Další pak budova biskupství se “Sálem zřeknutí”, tedy místem, kde se syn florentského kupce Petra před biskupem Guidem vysvlékl ze svého oděvu a zbavil se otcovského jmění. Papež František je devatenáctým Petrovým nástupcem, který navštívil Assisi, do tohoto sálu však zavítal jako první. Očekávali jej chudí, klienti místní Charity

Můj bratr biskup před chvílí řekl, že je to během osmi set let poprvé, kdy papež navštívil toto místo. V novinách, v médiích se v posledních dnech objevovaly fantazie… „Papež půjde svléci církev. Z čeho papež svlékne církev?“ Svlékne z hábitů biskupy, kardinály i sebe… Je to vhodná příležitost vyzvat církev, aby se vysvlékla. Ale církev jsme my všichni, všichni. Od prvního pokřtěného. Všichni jsme církev. A všichni máme jít cestou, kterou šel Ježíš a na níž odložil všechno, zřekl se sám sebe. Stal se služebníkem, sluhou, nechal se ponížit až ke kříži. Chceme-li být křesťany, není jiné cesty. (…) Někdo řekne: „Ale z čeho se má církev svléci?“ Dnes je zapotřebí, aby se vysvlékla z velkého nebezpečí, které v církvi ohrožuje každého, nebezpečí zesvětštění. Křesťanu není dovoleno soužití s duchem tohoto světa. Zesvětštění nás vede k marnivosti, zpupnosti a pýše. A to je modla, nikoli Bůh. Idol a idolatrie je nejhorší hřích.

Mluví-li se ve sdělovacích prostředcích o církvi, míní se tím kněží, řeholnice, biskupové, kardinálové a papež, pokračoval Petrův nástupce . Církev jsme však my všichni. A všichni se máme svléci z tohoto zesvětštění, z ducha, který se staví proti duchu blahoslavenství, duchu, který odporuje Ježíšovu duchu. Zesvětštění nám škodí. Je velice tristní potkat zesvětštělého křesťana, který je si – svým vlastním způsobem - jistý tou jistotou, kterou mu dává víra, i jistotou, kterou mu dává tento svět.

Sám Ježíš říkal: „Nelze sloužit dvěma pánům. Buď sloužíš Bohu anebo penězům.“ V penězích vězí duch zesvětštění. Peníze, marnivost, pýcha – to je cesta, kterou nemůžeme jít. Je tristní, škrtáme-li jednou rukou to, co jsme napsali druhou. Evangelium je evangeliem. Bůh je jediný! Ježíš se stal naším služebníkem a duch tohoto světa sem nepatří. Mnozí z vás byli svlečeni z tohoto zdivočelého světa, který nedává práci, nepomáhá. Nezáleží na tom, že děti ve světě umírají hladem, anebo rodiny nemají co jíst, je jim odepřena důstojnost vydělávat si na živobytí, že tolik lidí musí utíkat před otroctvím a hladem a hledat svobodu, a s velkou bolestí přihlížíme tomu, jak nacházejí smrt, jako se stalo včera v Lampeduse. Proto je dnešek dnem smutku. Tyto věci působí duch tohoto světa. Je skutečně směšné, když se křesťan, kněz, řeholnice, biskup, kardinál, papež chtějí vydat cestou tohoto zesvětštění, které je vražedné. Duchovní zesvětštění zabíjí. Zabíjí duši. Zabíjí lidi. Zabíjí církev.

Když František na tomto místě vykonal ono gesto, byl bezmocný mladík, ale Boží moc jej přivedla k tomuto činu, zdůraznil dále Svatý otec. Boží síla nám připomenula to, co Ježíš řekl o duchu tohoto světa, když se modlil k Otci, aby nás chránil před duchem tohoto světa.

Dnes tady prosíme o milost za všechny křesťany. Kéž nám všem Pán dodá odvahu svléci se ne z nějakých 20 lir, ne. Svléci se z ducha tohoto světa, který je leprou, rakovinou společnosti! Je rakovinou Božího zjevení! Duch tohoto světa je nepřítel Ježíše! Prosím Pána, aby nám všem dal tuto milost svléci se.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy je ZDE.

Svatý otec poté navštívil přilehlý kostel Santa Maria Maggiore, původní katedrálu Assisi, kde byl František pokřtěn jménem Jan.Vrcholným bodem dopoledního programu papežovy návštěvy bylo slavení eucharistie na náměstí před bazilikou sv. Františka. Papež prošel nejprve horní bazilikou a sestoupil až ke světcovu hrobu, kam položil kytici žlutobílých květů a setrval pak v tiché modlitbě. Přibližně v půl jedenácté zahájil Svatý otec mši svatou za účasti přibližně 50 tisíc lidí. Byl mezi nimi také italský premiér Giani Letta a mnozí další politici.

Papež František začal svou homilii citací z dnešního evangelia, kde Ježíš velebí Otce za to, že odhalil maličkým to, co skryl před moudrými a chytrými. Jedním z těchto maličkých, o kterých mluví evangelium, řekl papež, je syn bohatého obchodníka z Assisi, František, který se vysvlékl z blahobytného a bezstarostného života, aby se oženil s Paní Chudobou a žil jako pravý syn nebeského Otce. Petrův nástupce se potom zamýšlel nad tím, co nám sděluje svědectví světce z Assisi dnes a položil otázku:

„Kde začíná Františkova cesta za Kristem? Začíná od Ježíšova pohledu z kříže. Nechat Jej na sebe hledět ve chvíli, kdy za nás dává Svůj život a přitahuje nás k Sobě. František učinil tuto zkušenost výjimečným způsobem v kostelíku svatého Damiána, když se modlil před krucifixem, který dnes budu moci také uctít. Na tomto kříži Ježíš není mrtvý, ale živý! Krev vystupuje z ran na rukou, nohou a boku, ale vyjadřuje život. Ježíš nemá oči zavřené, nýbrž otevřené. Jeho pohled mluví k srdci. Ukřižovaný nepromlouvá o porážce, prohře. Mluví k nám paradoxně o smrti, která je životem a rodí život, protože mluví o lásce, protože je vtělenou Láskou Boží, Láskou, která neumírá, nýbrž potírá zlo a smrt. Kdo na sebe nechá hledět ukřižovaného Ježíše, je opětovně stvořen, stává se „novým stvořením“. Odtud začíná všechno. Je to zkušenost proměňující Milosti, toho, že jsme milováni bez svojí zásluhy, třebaže jsme hříšníky…
Obracíme se k tobě, Františku, a prosíme tě: nauč nás zůstávat před Ukřižovaným a nechat Jej, aby na nás hleděl, nechat si odpustit a nechat se Jeho láskou znovu stvořit.“

Druhá skutečnost, kterou nám František dosvědčuje, pokračoval papež, je to, že kdo následuje Krista obdrží pravý pokoj, který může dát pouze Kristus a nikoli svět, protože Kristus prošel láskou kříže a po Svém Vzkříšení jej daroval učedníkům.

„Františkánský pokoj není nasládlým sentimentem. Takový svatý František, prosím, neexistuje! A není ani nějakou panteistickou harmonií kosmických energií... Ani to není františkánské, je to někým vytvořená idea! Pokoj svatého Františka je pokojem Kristovým a nachází jej ten, kdo „bere na sebe“ Jeho „jho“, to znamená jeho přikázání: Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás (srov. Jan 13,34;15,12). A toto jho nelze nosit arogantně, nadutě, nýbrž s pokorou a mírností srdce.
Obracíme se k tobě, Františku, a prosíme: nauč nás být „nástroji pokoje“, toho pokoje, který pramení v Bohu, pokoje, který nám přinesl Pán Ježíš.“

Třetí skutečnost, kterou dosvědčuje světec z Assisi je úcta ke všemu, co Bůh stvořil, a k tomu, jak to stvořil.

„A zejména dosvědčuje úctu ke všemu, co je člověk povolán opatrovat a chránit. Středem stvoření je člověk, na místě, kde ho Bůh Stvořitel chtěl mít. Nikoliv tedy jako nástroj model, které si utváříme. Harmonie a pokoj! František byl mužem harmonie a pokoje. Z tohoto města pokoje opakuji s rozhodností a mírností lásky: važme si stvoření, nebuďme nástrojem ničení! Respektujme každou lidskou bytost: kéž ustanou ozbrojené konflikty, jimiž krvácí země, ať umlknou zbraně a všude ať nenávist ustoupí lásce, urážka odpuštění a nesvornost jednotě. Slyšme volání těch, kteří pláčí, trpí a umírají kvůli násilí, terorismu nebo válce, ve Svaté zemi, tolik milované svatým Františkem, v Sýrii, na celém Blízkém východě a ve světě.
Obracíme se k tobě, Františku, a prosíme tě: vypros nám od Boha dar, aby v tomto našem světě zavládla harmonie a pokoj!“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE.

Řekl mimo jiné papež František v homilii při dnešní eucharistii v rodišti Světce, jehož jméno si zvolil pro svůj pontifikát.

Další články z podrubriky Cesty

(RaVat)

 

 

Papež po stopách svatého Františka - 2. část

Assisi. Odpolední program páteční pastorační návštěvy papeže v Assisi začínal v nedaleké poustevně Carceri, kde sv. František trávíval čas svojí duchovní obnovy. Petrův nástupce se zde pomodlil v jeskyni světce a potom se vydal do assiské katedrály sv. Rufina, kde se konalo setkání s diecézním společenstvím, kněžími, řeholníky, řeholnicemi a laiky, pastoračními asistenty a členy farních rad. Papež František začal svoji promluvu právě zmínkou o důležitosti pastoračních rad, bez nichž biskup nemůže vést diecézi, ani farář svoji farnost. V katedrále sv. Rufina, zcela zaplněné věřícími, se uchovává křtitelnice, z níž byli pokřtěni sv. František a sv. Klára, papež zmínil probíhající diecézní synod a stručně se dotknul tří aspektů života společenství místní církve:

První věcí je naslouchat Božímu Slovu. Myslím, že všichni můžeme trochu tento aspekt vylepšit. Stát se všichni lepšími posluchači Božího Slova, abychom byli chudší na svoje slova a bohatší na Jeho Slova. Myslím na kněze, který má úkol kázat. Jak může kázat, pokud nejprve neotevřel svoje srdce a nenaslouchal mlčky Slovu Božímu? Pryč s těmi nekonečnými, nudnými kázáními, ze kterých nelze nic pochopit.

Potom se papež František věnoval aspektu putování a mimo jiné řekl:

Tady myslím opět na vás kněze a dovolte mi, abych se zařadil mezi vás. Co je pro nás krásnějšího než putovat s naším lidem? Je to krásné! Myslím na faráře, kteří znají své farníky jménem a navštěvují je. Jeden z nich mi říkal, že zná v každé rodině i jméno jejich psa. To je krásné.

Nejdůležitější věcí však je putovat společně, spolupracovat, vzájemně si pomáhat, prosit o prominutí, uznávat vlastní chyby a prosit o odpuštění, ale také přijímat omluvy druhých a promíjet, to je velmi důležité! Někdy myslím na manželství, která se po mnoha letech rozdělí. „Nerozumíme si, vzdálili jsme se.“ Asi nedovedli požádat včas o odpuštění. Možná nedovedli včas odpustit. A novomanželům dávám vždycky tuto radu: „Hádejte se, jak chcete. A když létají talíře, tak ať. Nikdy však neskončete den bez smíření. Nikdy.“ A když se manželé naučí říkat: „Promiň, byl jsem unaven“ anebo jen učiní nepatrné gesto, pak nastává pokoj, a další den se žije znovu. To je krásné tajemství a zamezuje oněm bolestným rozdělením. Je důležité kráčet v jednotě, bez útěků vpřed, bez stesku po minulosti. A během putování se povídá, poznává, vládne vzájemné sdílení a rodina tak roste.

Jako poslední aspekt života místní církve uvedl misijní rozměr, totiž zvěstovat až na periferie:

Pravé existenciální periferie jsou ty, kde není Boha. Periferiemi této diecéze jsou v prvním smyslu např. ty zóny, kterým hrozí, že zůstanou na okraji, mimo svit reflektorů. Jsou to však také lidé, lidské skutečnosti fakticky vytlačované na okraj a pohrdané. Jsou to možná lidé, kteří se fyzicky nacházejí ve středu, ale duchovně jsou vzdáleni. Nemějte strach vyjít vstříc těmto lidem, těmto situacím. Nenechte se brzdit předsudky, zvyky, mentální a pastorační strnulostí, oním známým „vždycky se to dělalo takto“! Na periferie je však možné jít jedině tehdy, nosí-li se v srdci Boží slovo a putuje se spolu s církví jako sv. František. Jinak přinášíme sami sebe a nikoli Boží Slovo, a to není dobré, nikomu to neprospívá! My nejsme těmi, kdo zachrání svět. Jedině Pán jej zachraňuje!
Vidíte, drazí přátelé, nedal jsem vám žádné nové recepty. Nemám je a nevěřte tomu, kdo říká, že je má: neexistují. Našel jsem však ve vaší církvi krásné a důležité aspekty, které musí růst a v nich vás chci utvrdit. Naslouchejte Slovu, putujte bratrsky ve společenství, hlásejte evangelium na periferiích! Pán vám žehnej, Matka Boží chraň a svatý František ať vám pomáhá žít radost z toho, že jste Pánovými učedníky.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže je ZDE

Končil papež František svoji promluvu k diecéznímu společenství místní církve v Assisi.

Z katedrály sv. Rufina se Svatý otec odebral do baziliky sv. Kláry, v jejíž kryptě odpočívá tělo první Františkovy učednice. Papež zde setrval v tiché modlitbě a poklonil se také kříži z kostela sv. Damiána. Poté v chórové kapli promluvil k sestrám klariskám.

Když klauzurní sestra zasvětí celý svůj život Pánu, nastává proměna, kterou nikdy bezezbytku nepochopíme. Normálně bychom si pomysleli, že se tato sestra uchyluje do izolace, že zůstává sama s Absolutnem, sama s Bohem; že žije asketicky a kajícně. To však není cesta katolické klauzurní řeholnice, ani cesta křesťanské sestry. Cesta vždy prochází skrze Ježíše Krista! (…)Vede k pravému opaku toho, co by nám vnukala představa o asketické klauzurní sestře. Jde-li sestra cestou Ježíšovy kontemplace, modlitby a kajícnosti s Ježíšem Kristem, stává se navýsost lidská. Klauzurní sestry jsou povolány k této výjimečné lidskosti; lidskosti, jakou má Matka církev. Mají být lidské, chápat všechny životní záležitosti, rozumět lidským problémům, umět odpustit a prosit Pána za lidi. V tom spočívá vaše lidství. A vaše lidství přichází touto cestou, Vtělením Slova, cestou Ježíše Krista.

Čím se vyznačuje sestra, která je skutečně lidská?, dotazoval se Svatý otec. Tím, že se ve správný čas raduje. Rmoutí mne pohled na smutné sestry, dodal papež, anebo na sestry s profesionálním úsměvem letušky.

Neusmívají se z radosti, která vychází z nitra, z neustálého bytí s Ježíšem Kristem. Když jsem dnes při mši svaté mluvil o kříži, před kterým se modlil svatý František, řekl jsem, že Ježíš na tomto kříži má otevřené oči a otevřené rány, z kterých vytéká krev. Toto máte kontemplovat – realitu. Skutečného Ježíše Krista. Máte rozjímat nikoliv o abstraktních představách, které vysoušejí mozek, ale o Kristových ranách! Ježíš si je odnesl s sebou do nebe a stále je má! Toto je cesta lidskosti procházející skrze Ježíše Krista – být neustále s Ním, Bohočlověkem.

Je proto velmi krásné, pokračoval Petrův nástupce, když lidé přicházejí do hovorny kláštera, žádají o modlitbu a mluví o svých problémech. Sestra jim možná neřekne nic mimořádného, ale její slova vycházejí z rozjímání Ježíše Krista, a tím ze znalosti lidství.

Vaše cesta je zde – a nikoliv v přemrštěné duchovnosti. Přichází mi na mysl zakladatelka konkurenčních klášterů, sv. Terezie. Když za ní přišla nějaká duchovně povznesená sestra, řekla kuchařce: „Prosím tě, dej jí biftek!“. Buďte tedy neustále s Ježíšem, mějte lidskost Ježíše Krista. Slovo totiž přišlo v těle, Bůh se pro nás stal člověkem. To vám dodá lidskou svatost – velkou, krásnou a zralou, svatost matky. Církev si přeje, abyste byly matkami. Matkami, které dávají život. Když se například modlíte za kněze, za seminaristy, máte k nim mateřský vztah. Svou modlitbou jim pomáháte, aby se stávali dobrými pastýři Božího lidu. Ale nezapomínejte přitom na biftek svaté Terezie!

Papež František se pak krátce zmínil o komunitním životě: Odpouštějte si, snášejte se navzájem, protože život ve společenství není jednoduchý. Ďábel využívá čehokoliv, aby nás rozdělil, zdůraznil potom:

Klášter nemá být očistec, ale rodina. Problémy jsou a budou, ale stejně jako v rodině je nutné s láskou hledat řešení. Nelze někoho zničit, aby se něco vyřešilo a aby už raději neexistovala soupeřivost. Pečujte o život společenství, protože když komunita žije jako v rodině, je v jejím středu Duch svatý. (…) Stále se širokým srdcem promíjet, všechno snášet, nevychloubat se, ze srdce se usmívat. Znamením toho všeho je radost.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy svatého otce k sestrám klariskám ZDE

Závěrečné okamžiky včerejší návštěvy Assisi vyplnilo setkání s mládeží. Svatého otce na náměstí před bazilikou Panny Marie Andělské čekalo asi čtyřicet tisíc mladých lidí. Papež se pomodlil v kapličce Porciunkule, zabudované do interiéru baziliky, a poté ve své promluvě reagoval na čtyři otázky mladých lidí. První kladl manželský pár a týkala se jejich životní cesty.

Co je manželství? Je to povolání stejně tak jako kněžství nebo řeholní život. Dva křesťané, kteří vstupují do manželství, ve své lásce rozpoznali Pánovo volání. Svátost manželství tuto lásku zahaluje do Boží milosti, zapouští její kořeny v samém Bohu. Díky tomuto daru, v jistotě tohoto povolání, lze bezpečně vykročit a nemít z ničeho strach, protože společně bude možné čelit všemu! (…) Společnost, v níž jste se narodili, upřednostňuje individuální práva spíše než rodinu. Dává přednost vztahům, které trvají, jen dokud se nevyskytnou problémy.

Další nesnází je dnešní kultura prozatímnosti, pokračoval papež. Zdá se, že nic není definitivní, vše je pouze provizorní. Taková je kultura prozatímnosti, ale Ježíšova spása není dočasná, je konečná, zdůraznil.

Chtěl bych vám tedy říci, abyste neměli strach podstoupit definitivní krok, nebojte se toho. Kolikrát jsem jen vyslechl maminky, které si stěžovaly: »Otče, mám třicetiletého syna a nechce se ženit. Nevím, co s ním dělat. Má krásné děvče, ale nemůže se rozhodnout«. Ale, paní, odpovídám, přestaňte mu žehlit košile! (smích, potlesk) Je to tak! Neobávejte se definitivních kroků, jakým je manželství. Prohlubujte vaši lásku, respektujte její čas a vyjádření, modlete se a dobře se připravte, ale pak mějte důvěru, že Pán vás nikdy neopustí. Dovolte mu, aby k vám domů přišel jako člen rodiny, a On vás bude stále podporovat.

Jak však rozpoznat povolání, které je k manželství komplementární, tedy povolání k celibátu a panenství pro Boží království? Na to papež František vzápětí odpověděl.

Modlit se a jít s církví. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce, jsou vzájemně propletené. Na počátku každého povolání k zasvěcenému životu silně zakoušíme Boha. Na tento zážitek nikdy nelze zapomenout, vzpomíná se na něj celý život. (…)Vztah k Bohu se netýká jedné části našeho bytí, týká se všeho. Je to natolik velká, krásná a pravá láska, že všeho zasluhuje a stojí za veškerou naši důvěru. Jedno bych však chtěl silně zdůraznit, a to zejména dnes : panenství pro Boží království neznamená odmítnutí, ale souhlas. Obnáší zajisté zřeknutí se manželského svazku a vlastní rodiny, ale jeho základem je souhlas, jako odpověď bezvýhradnému souhlasu, který Kristus projevuje vůči nám. A tento souhlas dává plodnost.“

Slovem evangelium pak Svatý otec zodpověděl poslední dotazy, které se týkaly sociální angažovanosti a evangelizace.

Evangelium se, drazí přátelé, netýká pouze náboženství. Týká se člověka – celého člověka, světa, společnosti, lidské civilizace. Evangelium je poselství Boží spásy pro lidstvo. Řekneme-li však „poselství spásy“, není to jakési rčení, pouhá slova nebo prázdná slova, jakých je dnes spousta! Lidstvo skutečně potřebuje spásu! Každý den to vidíme, když listujeme novinami, nebo posloucháme televizní zprávy; ale vidíme to také ve svém okolí, lidech, situacích, sami na sobě. Spásu potřebuje každý z nás, protože sami to nezvládneme. Potřebujeme vykoupení ze zla. Zlo působí, vykonává svou práci. Není však nepřemožitelné a křesťan se zlu nepodvoluje. (…)Přinášíme-li evangelium svědectvím vlastního života, měníme tím svět!

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže k mládeži ZDE

Zakončil papež František své setkání s mladými lidmi.

Večer ještě Svatý otec soukromě navštívil Rivotorto a tzv. Tugurio, tedy původní chýši, ve které sv. František s prvními bratry přebýval.

Další články z podrubriky Cesty

(RaVat)

Kontakt

P. Vojtěch Novák

fara.rakovnik@email.cz

Žižkovo nám. 189
Rakovník 269 01

+420 737 211 101
+420 313 512 274

č.ú.: 540034359/0800 - ČS

Vyhledávání

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode