Velikonoce

Velikonoce či pascha (z lat. Pascha < řec. πάσχα pascha < hebr. פֶּסַח‎ pesach přejití) jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem {Katechizmus katolické církve čl.1166-1171}, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, k němuž podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování, k němuž došlo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Hospodinem z egyptského otroctví. V západní křesťanské tradici Velikonoce připadají na neděli po prvním jarním úplňku, tedy na měsíc březen či duben (viz Výpočet data Velikonoc). Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na "velkou noc", v níž byl Kristus vzkříšen.

Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50). Nejstaršími mimobiblickými doklady jsou pak spory 2. století o datum slavení Velikonoc a Velikonoční homilii Melitona ze Sard z 2. století. Slavení Velikonoc se tedy v církvi objevilo velmi brzy a již od počátku je významově provázáno s židovskou oslavou Pesachu, jejíž prvky dodnes v sobě nese. Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení křesťané chápají jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při východu z Egypta. Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. velikonoční doba), které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého (letnice). První týden Velikonoc se nazývá velikonoční oktáv.

Lidové zvyklosti spojené s Velikonocemi se pochopitelně místně liší. Vzhledem k blízkosti křesťanských Velikonoc a jarní rovnodennosti mohou mít tyto tradice původ v pohanských oslavách příchodu jara.

 

 

Předpokládané datum Ježíšovy smrti a vzkříšení

Přesné datum Ježíšovy smrti neznáme, avšak možností, mezi nimiž lze vybírat, příliš není. Isaac Newton došel svými výpočty roku 1733 k tomu, že k Ježíšově smrti mohlo dojít v pátek 7. dubna 30, 3. dubna 33 nebo 23. dubna 34; poslední z možností sám dával přednost. Gerhard Kroll ve své knize Po stopách Ježíšových soudí, že nejpravděpodobnějším datem je 7. duben 30. Podle C. Humphreyse a W. D. Waddingtona (1990) v podvečer 3. dubna 33 v Jeruzalémě vyšel Měsíc v úplňku zčásti zatmělý; toto zatmění skončilo 51 minut po východu Měsíce. Tento údaj se shoduje s vyprávěním evangelií (Mt 27,45; Mk 15,33; Lk 23,44), takže toto datum (3. dubna 33) je velmi pravděpodobně dnem Kristovy smrti na kříži. Ježíšovo vzkříšení by pak připadalo na 5. dubna 33.

Velikonoce v katolické církvi

Pravidla pro určení data Velikonoc stanovil roku 325 1. nikajský koncil. Podle nich připadají velikonoční svátky na neděli následující po prvním jarním úplňku. Pokud první jarní úplněk připadne na neděli, slaví se Velikonoce až další neděli. Pondělí velikonoční podle těchto pravidel může připadnout na den v rozmezí od 23. března do 26. dubna.

Velikonoce podle katolické tradice začínají vigilií Neděle Vzkříšení (která završuje velikonoční triduum Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty) a trvají padesát dní až do Letnic, slavnosti Seslání Ducha svatého. První týden Velikonoc se nazývá Velikonoční oktáv. 40. den Velikonoc je slavnost Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe a jeho oslavení u Otce.

 

Vjezd do Jeruzaléma
 
Poslední večeře
 
Noc v zahradě Getsemane (Modlitba a zrada)
 
V domě Kaifášově (Petrovo zapření)
 
Ježíšovo odsouzení a křížová cesta
 
Hora Kalvárie (Ježíšovo ukřižování)
 
Zahrada Josefa z Arimatie (Ježíšův pohřeb)
 
Velikonoční jitro (Ježíšovo zmrtvýchvstání)
 
Ježíšovo nanebevstoupení

 

Velikonoční symboly


Velikonoční beránek

Beránek představoval v židovské tradici Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. Zároveň Židé na Velikonoce pojídali beránka jako připomínku svého vysvobození z Egypta. V křesťanství je beránek jedním ze symbolů Ježíše Krista, neboť obrazně podle křesťanské víry on je beránek, obětovaný za spásu světa.

 

Kříž

Kříž je nejdůležitějším z křesťanských symbolů, protože Kristus byl odsouzen k smrti ukřižováním. Tento trest patřil k trestům nejvíce krutým a ponižujícím.

 

 

Bohoslužba velikonoční vigilie začíná zapálením velikonočního ohně, který symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad temnotou a smrtí. Od tohoto ohně se pak zapaluje velikonoční svíce (paškál). Ta je v mnoha kulturách chápána jako znamení života. Takto zapálená svíce se v průběhu velikonoční bohoslužby noří do křestní vody, je ozdobena znamením kříže a symboly Α a Ω, tj. začátku a konce věků, jimiž je Kristus. Tato svíce se potom zapaluje po celou velikonoční dobu až do letnic a při každém křtu, aby se naznačilo, že křest patří k Velikonocům. Tato svíce se též rozžíhá při křesťanském pohřbu na znamení toho, že zemřelý stejně jako Kristus prošel branou smrti; a církev se za něj modlí, aby vstal k novému životu s Bohem.

 


Dalším z velikonočních symbolů je vajíčko, symbol nového života, neboť samo zárodek života obsahuje. V mnoha kulturách je vejce symbolem plodnosti, života a vzkříšení. V souvislostí s lidovou tradicí vznikl zvyk tato vejce malovat; důvodem pojídání vajec o Velikonocích byla zřejmě i skutečnost, že vejce se nesměla jíst v postní době. V křesťanství se vejce vykládá jako symbol zavřeného hrobu, z něhož vstal Kristus, jako symbol nesmrtelnosti.

Ačkoli mnoho nenáboženských tradic má své kořeny v křesťanské symbolice, některé velikonoční symboly můžeme vystopovat až z předkřesťanské doby. Například zajíček má zřejmě původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara, avšak např. v byzantské ikonografii představoval zajíc Krista

 

 

Zelený čtvrtek:
 
V křesťanském kalendáři je Zelený čtvrtek čtvrtkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.
 
Evangelická bohoslužba Zeleného čtvrtka je bohoslužbou Poslední večeře. V katolickém pojetí k ní přistupuje církevní tradice svěcení olejů v biskupských chrámech (olej křestní, biřmovací, při nemoci a posledním pomazání), kolem roku 1200 přijala církev do své soustavy svěcení vajec. Z Kristova příkladu se k Zelenému čtvrtku váže hostina a středověký obřad umývání nohou starcům. Zelený čtvrtek je den milosrdenství a obdarovávání.
 
Na Zelený čtvrtek má zvláštní postavení volba pokrmů i forma jejich požívání, neboť je to den postní, den nejdelšího (čtyřicetidenního) i nejpřísnějšího půstu v roce, který vyvrcholí na Velký pátek.
 
Velký pátek:
 
Nejtišší den v roce. V evangelických rodinách sváteční den zpěvu pašijových písní a modliteb, den bez práce i bez obyčejů, čas pozastavení všeho vnějšího běhu světa, jaký každoročně pociťujeme podobně v den úmrtí nejdražších.
Lidové přívlastky Bolestný, Tichý pátek vyjadřuje smutek, pokání a půst věřících pro památku ukřižování a smrti Ježíše Krista.
 
Bílá sobota:
 
Ve srovnání s biblickou zvěstí o Ježíšově narození nebo utrpení Panny Marie nad smrtí syna, které mají v lidové kultuře svoje reflexe slovesné a výtvarné, zůstává pro nás lidové pojetí Kristova mrtvých vstání spíše skryté.
Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.
 
Boží hod velikonoční:
 
Obřady Vzkříšení otevřely hlavní velikonoční svátek, Hod Boží velikonoční, a s ním sváteční období osmi neděl vrcholící Hodem božím svatodušním.
Podle pamětí z počátku 20. Století bylo nepsaným zákazem prací o velkém svátku nezametat, nestlat, nevynášet hnůj z chlévů, nemýt nádobí, nešít, nečistit boty, a někde také nevařit.
 
Velikonoční pondělí:
 
České Velikonoce charakterizuje živá tradice pomlázky, konané po církevních velikonočních slavnostech převážně na Velikonoční pondělí, které patří k hlavním dnům jarního koledování. Velikonoční pomlázku známe z našich pramenů od středověku a má více podob. Jiná je na venkově, jiná je ve městech, liší se i od západu na východ.

 

 

 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode