Svátosti

Katolická církev uznává sedm svátostí:

Křest:

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“

Křest (ze staroněm. krist Kristus; řecky βάπτισμα ponoření < βαπτίζειν nořit, ponořovat) je obřad obmytí vodou, užívaný v některých náboženstvích - určitých historických skupinách židovství a především křesťanství.
V křesťanství je křest jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem v jeho smrti a vzkříšení. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Křesťané křtí v závislosti na tradici pokropením, politím nebo plným ponořením do vody.

Křtitelnice je liturgická nádoba používaná prvně v katolických kostelích na svěcenou vodu. Obsahuje posvěcenou vodu a využívá se při křtu. Člověk se křtem stává křesťanem. Původní baptisteria (z řec. baptisma, křest) připomínala bazének s hloubkou asi 50 cm. Křtěnec do něj vstupoval a kněz nebo biskup ho křtil buď ponořením nebo litím vody na hlavu. Později se začaly užívat kamenné či kovové křtitelnice kalichového tvaru. V současné době je u západní římskokatolické církve rozšířená praxe taková, že křestní voda je lita pouze na hlavu. Pravoslavné církve a některé protestantské církve naopak dodnes praktikují křest ponořením, kdy se do křtitelnice ponoří křtěnec celý.

Podmínky pro křest dítěte:
Alespoň jeden z rodičů musí být pokřtěný jako katolický křesťan. Dále je třeba se přihlásit minimálně 1 měsíc před udělením svátosti křtu. Podmínkou pro křest je absolvování přípravy, která trvá cca 1 měsíc a skládá se z několika setkání s knězem.  

Podmínky pro křest dospělého:
Je možné se přihlásit kdykoliv. Začátek oficiální přípravy je vždy po velikonocích. Přípravu vykonává místní kněz a trvá jeden rok. Skládá se z pravidelných týdenních setkávání trvající cca 1 hodinu. Den a hodina se stanovuje na počátku přípravy podle možností a počtu účastníků.

Biřmování:

Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.

Biřmování (z latinského firmatio posílení) je jednou ze sedmi svátostí katolické, pravoslavné, anglikánské církve a Církve československé husitské.
Biřmování je podle nauky zmiňovaných církví svátost ustanovená Ježíšem Kristem, jejíž prostřednictvím křesťan od Boha dostává pečeť daru Ducha Svatého. Biřmování je spolu se křtem a eucharistií jednou z iniciačních svátostí. Spolu se křtem a svátostí svěcení biřmování podle katolické nauky vtiskuje do nitra člověka nezrušitelné znamení (charaktér).

V západní církvi se biřmování také v případě dospělého uděluje spolu se křtem (zde je obvyklým udělovatelem také kněz), avšak pokud jsou křtěny malé děti, je zvykem je biřmovat až ve starším věku (obvykle od 12 let); v tomto případě biřmuje biskup.
Jak pro katolickou církev, tak pro pravoslaví je důležité, aby biřmování uděloval člověk vysvěcený biskupem s apoštolskou posloupností. Katolická církev tak např. neuznává konfirmace udělené u protestantských církví.

Eucharistie:

Svatá eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím eucharistie podílejí spolu s celým společenstvím na samotné oběti Pána.

Eucharistie má více významů:
Svaté přijímání (eucharistický chléb, Nejsvětější svátost)

Svaté přijímání (z latinského communio sdílení společného) je pojem, jímž katolická a pravoslavná církev označuje posvěcený chléb a víno, který křesťané přijímají při slavení eucharistie. Církve vzešlé z protestantské reformace však tohoto pojmu užívají v širším smyslu, který označuje celý obřad večeře Páně; tímto i naznačují, že přijímání tvoří celý obřad.
S pojmem přijímání je příbuzný i pojem společenství (latinsky též communio), který označuje vzájemný vztah mezi křesťany a zvláště mezi jednotlivými církvemi. Tento pojem chce naznačit svazek, který mezi nimi existuje, a který se naplňuje i v možnosti slavit společně eucharistii a mít účast na svatém přijímání.

Mše svatá (slavení eucharistie, eucharistická slavnost), více informací je v článku Eucharistie (mše svatá)

Mše či mše svatá je v katolické církvi označení pro slavení eucharistické oběti (nekrvavé zpřítomnění Kristovy oběti na kříži), jehož součástí je zvěstování Božího slova (čtení biblických textů) a přijímání eucharistie (dle katolické víry Těla a Krve Kristovy). Způsobů slavení mše svaté je více. V této souvislosti se mluví o různých ritech, popř. formách slavení.

Podle katolického chápání není slavení eucharistie pouhou připomínkou poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky, ale především nekrvavým zpřítomněním oběti Ježíše Krista na kříži a oslavou jeho vzkříšení (proto je někdy označována též jako mešní oběť). Z toho důvodu katolickou mši může sloužit kněz i úplně sám bez přítomnosti dalších věřících, s kterými by se setkával.
Označení mše je zkomolením závěrečných slov mešní liturgie, kdy jáhen vysílá shromážděný lid slovy: „Ite missa est,“ (latinsky doslova „Jděte, (jste) vysláni,“ v české liturgii překládáno jako „Jděte ve jménu Páně“). Vedle, dnes v římskokatolické církvi nejobvyklejší Mše Pavla VI., zavedené po II. vatikánském koncilu, funguje jako mimořádná forma římského ritu ještě starší, tzv. tridentská mše podle misálu Jana XXIII. Mimo to existují i další zvláštní starobylé způsoby liturgie, užívané buď místně či některými řády. Jedná se např. o mše v dominikánském či ambrosiánském ritu.


Svátost smíření:

„Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení.“

Svátost smíření, někdy též svátost pokání, obvykle známá a označovaná jako svatá zpověď je jednou ze svátostí katolické, pravoslavné a anglikánské církve, jejíž prostřednictvím křesťan vyznáním vlastních hříchů může dojít smíření s Bohem a církví.
Svátost smíření se slaví buď společnou formou (bohoslužba smíření, v katolické církvi s individuálním vyznáním hříchů), nebo (v katolické církvi nejčastěji) soukromým vyznáním hříchů Bohu skrze kněze (tzv. ušní zpověď).

Svátost smíření nabývá prvních podob ve starokřesťanském veřejném vyznávání hříchů před církví. V raném středověku se během mnišské iroskotské misie začíná šířit praxe soukromého vyznání hříchů knězi. Počínaje 9. stoletím se svátost pokání vypočítává mezi sedmi svátostmi církve ustanovenými Ježíšem Kristem. Liturgická reforma 2. vatikánského koncilu zavádí do běžného užívání označení svátost smíření, které v českém prostředí začíná pomalu převládat.

Svátost smíření má v katolické církvi již zmiňované dvě podoby – společnou, nebo soukromou. Po liturgické reformě 2. vatikánského koncilu došlo k obnovení praxe společných bohoslužeb smíření, kdy veškeré části slavení smíření jsou společné, s výjimkou individuálního vyznání hříchů knězi a rozhřešení. Obvyklejší je však i nadále forma soukromé (tzv. ušní) zpovědi.
Svátost smíření není pouze způsobem, jak „získat“ odpuštění hříchů. V katolickém chápání se jedná o setkání s odpouštějícím Kristem, který pro každého člověka obětoval svůj život na kříži.
V moderní době se objevuje otázka možnosti "zpovědi na dálku", např, za pomoci telefonu či internetu, dokonce údajně existují i výjimečné případy, kdy k ní dochází. Podle vyjádření mluvčího České biskupské konference však v tomto případě nelze mlvit o platné svátosti smíření, ale maximálně o jakési obdobě linky důvěry, která nemá svátostný charakter.

Součásti svátosti smíření
V katolické církvi obsahuje slavení svátosti smíření několik kroků:
- zpytování svědomí (sebepoznání)
- lítost a předsevzetí
- vyznání hříchů (zpověď)
- pokání (kající skutek, zadostiučinění)
- rozhřešení

Zpytování svědomí, lítost a předsevzetí
Zpytování svědomí má za cíl poznání vlastních hříchů.
Nejdůležitější součástí svátosti smíření je lítost nad hříchy, kterých se křesťan dopustil. Rozlišuje se lítost dokonalá (motivovaná láskou k Bohu) a nedokonalá (z touhy po věčném životě, nebo ze strachu před zavržením). Lítost, alespoň nedokonalá, je nezbytnou součástí svátosti smíření.
Se svátostí smíření musí být spojen také úmysl nadále ve vyznávaných záležitostech nehřešit.
Při samotném vyznání hříchů je zapotřebí vyznat pouze smrtelné hříchy, které křesťan dosud nevyznal. Obvykle se křesťané vyznávají také z tzv. všedních hříchů.
Při svátosti smíření dostává penitent od zpovědníka tzv. dostiučinění či pokání – obvykle nějaký malý úkol, který mu má pomoci v jeho rozhodnutí nadále nehřešit; může se jednat např. o modlitbu, náhradu škody, ve vážnějších případech např. pouť. Součástí pokání však může být i vážnější úkol, jako je třeba příkaz dotyčnému přihlásit se na policii (pokud třeba hodil svůj zločin na někoho jiného), nebo příkaz podrobit se léčbě (např. pokud se u něj projevují nebezpečné psychotické sklony, třeba nezvladatelné sexuální nutkání k obtěžování žen nebo dětí).
Rozhřešení však nemůže dostat člověk, který vyznává své hříchy bez lítosti, který nechce hříchu zanechat nebo se nevyhýbat příležitosti k němu, nebo který se nechce smířit se svým nepřítelem apod. Rozhřešení, které zpovídající se získá tím, že uvede zpovědníka v omyl (např. předstíráním lítosti či zatajením těžkého hříchu), je neplatné.

Pokání
Pokání je obvykle nějaký malý úkol, který mu má pomoci v jeho rozhodnutí nadále nehřešit či který má zahladit škody způsobené jeho hříšným jednáním; může se jednat např. o modlitbu, náhradu škody, ve vážnějších případech např. pouť. Součástí pokání však může být i vážnější úkol, jako je třeba příkaz dotyčnému přihlásit se na policii (pokud třeba hodil svůj zločin na někoho jiného), nebo příkaz podrobit se léčbě (např. pokud se u něj projevují nebezpečné psychotické sklony, třeba nezvladatelné sexuální nutkání k obtěžování žen nebo dětí). Nesplnění uloženého pokání může být (podle okolností) těžkým hříchem a může znamenat neplatnost celé zpovědi.

Rozhřešení
Podstatnou součástí svátosti smíření je tzv. rozhřešení (rozvázání od hříchů), označované též jako absoluce. Rozhřešení může kněz udělit pouze ve fyzické přítomnosti penitenta – není možné tedy slavit svátost smíření přes telefon, dopis či internet.
Některé hříchy, které jsou spojeny s exkomunikací rezervovanou Apoštolskému stolci, může kněz rozhřešit pouze poté, co obdrží rekurs (odpověď) na dotaz vznesený Apoštolskému stolci. Všichni zpovědníci českých a moravských diecézí mají povolení udělit rozhřešení těm, kteří se vyznávají z provedení interrupce (která mezi zmiňované hříchy patří).
Rozhřešení je provázeno slovy kněze:
Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Zpovědní zrcadlo
Zpovědní zrcadlo je text probírající různé hříchy, poklesky, vášně. Zpovědní zrcadlo si může pročítat kajícník před zpovědí, aby si uvědomil, co všechno je hříchem a čím se ve svém životě prohřešil. V tomto zrcadle má pravdivě uvidět svůj duchovní stav ve světle učení svatých otců Církve.

Zpovědní tajemství
Soukromá zpověď je vykonávána pod tzv. zpovědním tajemstvím, podle kterého kněz nejenže nesmí (pod trestem exkomunikace) vyjevit, co se dozvěděl při zpovědi (a to ani před státními orgány), ale nesmí informace, které získal, zohledňovat a využívat ve svém konání (kupř. tedy není možné, aby kněz poté, co se mu kostelník vyzpovídá, že zpronevěřuje farní peníze, kostelníkovi poté správu nad financemi odebral nebo na základě zpovědi začal zkoumat účetní knihu). To se týká nejen běžných hříchů, ale i těžkých zločinů, které jinak podléhají ohlašovací povinnosti. Vyzná-li penitent ve zpovědi některý těžký zločin, zpovědník jej obvykle vyzve, aby se v rámci pokání k zločinu doznal; teprve tehdy (nebo s touto podmínkou) mu obvykle udělí rozhřešení. Zpovědní tajemství je uznáváno většinou států – uznávají je i zákony České republiky – avšak kněží mají povinnost je dodržovat i na území států, které toto tajemství neuznávají. V rámci katolické církve nemůže nikdo a za žádných okolností, s výjimkou samotného zpovídaného, zprostit kněze povinnosti dodržovat zpovědní tajemství, a to ani papež. Zpovědním tajemstvím je vázán případně i tlumočník.


Svátost nemocných:

„Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.“

Svátost nemocných (též pomazání nemocných) je jednou ze svátostí katolických, pravoslavných a některých protestantských církví. Dřívější název poslední pomazání se užíval v západní části katolické církve od konce 12. století do 2. vatikánského koncilu, kdy tuto svátost přijímali většinou pouze umírající. V současnosti se svátost uděluje též vážně nemocným, proto i změna názvu.
Biblickým textem, na který se praxe pomazání nemocných odvolává, je novozákonní list Jakubův 5,14-16:
Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.
Svátost má duchovně posílit a potěšit člověka a navrátit mu fyzické i duchovní zdraví, nese s sebou podle vnímání církve i odpuštění hříchů. Může se udělovat jak jednotlivým osobám (např. doma či v nemocnici) tak společně při bohoslužbě. V praxi vypadá svátost (většinou v katolické církvi) tak, že kněz na nemocného vloží ruce a modlí se za něj, posléze jej pomaže požehnaným olivovým olejem a říká při tom:

Skrze toto svaté pomazání
ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže
milostí Ducha svatého. Amen.
Ať tě vysvobodí z hříchů,
ať tě zachrání a posilní. Amen.

Většinou předchází vyzpovídání nemocného knězem.

V pravoslavné církvi - svatá Tajina pomazání nemocných (jiný název je Tajina svěcení oleje). Pravoslavní ji vždy vykonávali nad každým vážně nemocným věřícím, když o to požádal. Má být spojena se zpovědí a s rozhřešením. Podle rozdílných tradic se může konat buď jednou za dobu trvání nemoci, nebo i na tu samou nemoc vícekrát, ale jen jednou za rok. Správně ji má vykonávat sedm kněží, kteří se sejdou nad nemocným, čtou sedmero evangelijních čtení, posvěcují připravený olivový olej a každý kněz pomazává nemocného na čele, očích, chřípích, ústech, uších, prsou, dlaních a nártech. Součástí obřadu je kladení evangeliáře na nemocného a přežehnávání nemocného od každého z kněží. Může se konat v chrámu nad více věřícími zároveň.


Kněžství:

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

Kněz dnes znamená osobu, většinou muže, která je v daném náboženském společenství oprávněna a povolána konat pravidelné bohoslužby (liturgie), zejména přinášet oběti, v křesťanských církvích sloužit svátostmi. Ve většině náboženství je kněžství celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření a svěcení a často i odlišný způsob života. Kněžská funkce se vyskytovala už v dávných civilizacích, bývala vázána k určitému chrámu a byla často rodová, čímž se liší od charismatické funkce například proroka, věštce nebo šamana.

Příprava a svěcení
Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře, biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání – zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. Ten pak nastupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.
V římskokatolické církvi ke kněžství patří také závazek celibátu, proto také někteří odcházejí před vysvěcením i po něm. Právě vysvěcený kněz se označuje jako novokněz, řidčeji novosvěcenec neboli neomysta a jeho první mše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazývá primice.


Manželství:

„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“

Manželství je univerzální lidská instituce, která tvořila základ pro rodiny v průběhu celé historie. Zatímco tradice manželského obřadu, práva a povinnosti v manželství, způsob výběru partnera, počet partnerů a dokonce i právo vstoupit do manželství se mohou lišit v závislosti na kultuře, je manželství dlouhodobě ekonomicky, právně, nábožensky a sociálně uznáváno jako primární společenská instituce pro výchovu dětí.
V České republice jde o soužití trvalého charakteru, dvou osob různého pohlaví a musí být uzavřeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem.

Práva a povinnosti manželů

Manželství obvykle přináší práva a povinnosti manželům, které se týkají výchovy dětí, společného vlastnictví, sexuálního chování, příbuzenských vazeb, členství v kmeni, vztahu ke společnosti, dědictví a lásce. Ve specifických případech manželství též ustanovuje právní otcovství dítěte ženy nebo právní mateřství dítěte otce. Manželství je tradičně jedním z požadavků na založení rodiny, o což se opírá i fungování společnosti. Manželství tedy neslouží pouze manželskému páru, ale též zájmům dětí a společnosti, jíž jsou součástí.
V židovství, islámu a křesťanství je manželství tradičně nezbytným požadavkem pro pohlavní styk. Sexuální vztahy před manželstvím tedy není v kulturních oblastech těchto náboženství podporováno, neboť je považováno za smilstvo. Ještě menší přízni se těší sexuální vztahy mimo manželství (cizoložství) jakožto porušení manželské věrnosti.

Podmínky pro uzavření sňatku v kostele:
Pro uzavření katolického sňatku je bezpodmínečně nutné, aby alespoň jeden ze snoubenců byl pokřtěný katolík. Požádat o církevní sňatek je potřebné 3 měsíce před jeho uzavřením. S tím je spojena příprava na manželství, která zahrnuje několik setkání s knězem. Každé setkání trvá cca 1 hod. 

 


 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode