Jan Pavel II. (latinsky Ioannes Paulus, italsky Giovanni Paolo, vlastním jménem Karol Józef Wojtyła zvuk [karol juzef vojtyua], 18. května 1920 Wadowice – 2. dubna 2005 Vatikán) byl polský katolický duchovní, pomocný biskup (1958-1963) a arcibiskup (1963 až 1978) krakovský, od roku 1967 kardinál a od 16. října 1978 až do své smrti papež a suverén Vatikánu. Byl zvolen jako první neitalský papež od roku 1522 a nejmladší papež od roku 1846, jeho pontifikát byl třetím nejdelším v historii. Jeho papežské heslo znělo: Totus Tuus (Celý Tvůj), adresované Panně Marii, jejíž byl velkým ctitelem.

 

Byl mužem mnoha zájmů a zálib, ještě před vzestupem do vrcholných církevních úřadů psal básně, divadelní hry a filosofická pojednání a snažil se o pokřesťanštění existencialistické filosofie. Jako biskup a papež se soustředil již především na teologii a pastoraci. Známý byl vřelým vztahem ke kultuře lidového katolictví a otevřeností k jiným náboženstvím, jakož i zálibou ve sportu.

 

Jako papež hrál významnou roli ve světové politice, je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě,[1][2] jakož i na zlepšení vztahů katolické církve s judaismem a východními a anglikánskými církvemi. Během svého pontifikátu navštívil 129 zemí, více než kterýkoliv jeho předchůdce. Jako papež silně prosazoval a povzbuzoval mariánskou úctu a zdůrazňoval univerzální povolání ke svatosti. Svatořečil a blahořečil více lidí, než kterýkoliv z jeho předchůdců.

 

Navázal taktéž na učení svých předchůdců v oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života. Vícekrát, zejména ve svých katechezích a v encyklice Evangelium vitae, jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti interrupce, antikoncepce a euthanasie, kteréžto učení prohlásil zároveň za neměnné a neomylné.

 

Jan Pavel II. udělil v roce 1985 velehradské bazilice Zlatou růži a byl prvním papežem, který navštívil Českou republiku (před ním navštívili české území ještě Klement VIII. v roce 1588 a Jan XXIII. v roce 1929, oba tito předchůdci ale návštěvu vykonali ještě před započetím svého pontifikátu[3]). Učinil tak třikrát, v letech 1990, 1995 a 1997. Mezi četnými jím svatořečenými a blahoslavenými osobami bylo několik Čechů a Češek: sv. Anežka Česká, sv. Zdislava z Lemberka a sv. Jan Sarkander mezi svatořečenými, bl. Marie Antonína Kratochvílová, bl. Marie Restituta Kafková a bl. Metoděj Dominik Trčka mezi blahořečenými.

 

Karol Wojtyła

 

Karol Józef Wojtyła se narodil ve Wadowicích jako druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Karola Wojtyły (1879-1941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (1884-1929). Otec byl etnický Polák, matka měla litevské předky. Ze svých starších sourozenců zažil pouze bratra Edmunda (1906-1932), sestra Olga (1914) zemřela krátce po narození. 20. června 1920 jej ve wadowické bazilice Obětování Nejsvětější Panny Marie pokřtil vojenský kaplan Franciszek Żak, kmotry byli švagr a sestra jeho matky, Józef Kuczmierczyk a Maria Wiadrowska.

 

Rodina Wojtyłů žila skromně. Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství a před vznikem Polska byl důstojníkem rakousko-uherské armády. Matka pracovala příležitostně jako švadlena. Karolův bratr Edmund studoval po ukončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově.

 

V dětství Karolovi říkali nejčastěji zdrobnělou formou Lolek. Byl to chlapec velmi talentovaný a sportovní. Pravidelně hrál fotbal, v zimě jezdil na lyžích. Často se vydával na vlastivědné výlety a na procházky do okolí Wadowic, kde ho často doprovázel otec.

 

Matka mu zemřela 13. dubna 1929 ve věku 45 let na zánět srdce a ledvin. O tři roky později zemřel ve věku 26 let na spálu jeho bratr Edmund, nakazil se od své pacientky v nemocnici v Bielsku.

 

V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity ve Wadowicích. S učením neměl žádné problémy a podle jeho katechetů se už tehdy vyznačoval obrovskou vírou. Na gymnáziu se Karol Wojtyła začal zajímat o divadlo – vystupoval v představeních divadelního kroužku, který založili učitelé polštiny z chlapeckého i dívčího gymnázia.

 

Gymnázium ukončil 14. května 1938 s maturitním vysvědčením s nejlepšími známkami, což mu umožňovalo zahájit studia na většině vysokých škol, aniž by skládal přijímací zkoušky. Karol Wojtyła si zvolil polonistiku na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a studium začal v říjnu téhož roku.

 

V prvním roce studia se s otcem přestěhovali do matčina rodného domu na Tyniecké ulici v Krakově. Otec zemřel po dlouhé nemoci 18. února 1941.

 

Válka Karolovi znemožnila pokračovat ve studiích, a tak po smrti otce nastoupil do zaměstnání v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim. V tomto období se Karol spojil s podzemní organizací Unia, která byla svázána s katolickým prostředím a mimo jiné se snažila chránit ohrožené židy.

 

Na podzim 1941 Karol Wojtyła spolu s přáteli založil divadlo Teatr Rapsodyczny, které své první představení uvedlo 1. listopadu 1941. Rozchod Wojtyły s divadlem nastal náhle v roce 1943, kdy se rozhodl studovat teologii a vstoupil do tajného Metropolitního duchovního semináře v Krakově a začal také podzemní studia na Teologické fakultě Jagellonské univerzity. V období od dubna 1945 do srpna 1946 pracoval Karol Wojtyła na univerzitě jako asistent a vedl semináře z historie dogmatu.

 

Karol Wojtyla byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. Vyučoval etiku v Krakově a později na Katolické univerzitě v Lublinu. V roce 1958 byl jmenován a vysvěcen pomocným krakovským biskupem. Za čtyři roky se stal kapitulním vikářem krakovské diecéze.

 

Dne 30. prosince 1963 byl jmenován papežem Pavlem VI. krakovským arcibiskupem. Ve funkci krakovského biskupa a arcibiskupa se Wojtyła zúčastnil II. vatikánského koncilu, kde přispěl k práci na dokumentech věnujících se otázkám náboženské svobody (Dignitatis humanae) a dále pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes). Tyto dva dokumenty se dnes považují za nejvýznamnější z celého koncilu. V roce 1967 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem.

 

Papežem

 

Dne 16. října 1978 se Karol Wojtyła ve svých 58 letech stal papežem poté, co byl uvnitř církve hodnocen jako jeden z nejaktivnějších účastníků II. vatikánského koncilu. Jeho apoštolským papežským heslem bylo: Totus Tuus (zcela tvůj) – papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort. Spolu s ním do Vatikánu přišel jeho osobní sekretář Mons. Stanisław Dziwisz o jehož skutečném vlivu na papeže se dodnes vedou dohady.

 

Dne 13. května 1981 byl na Jana Pavla II. spáchán atentát, jeho původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca. Jan Pavel II. byl vážně zraněn, ale atentát přežil. Italská vyšetřovací komise dospěla k závěru, že pokus o vraždu zorganizovala sovětská KGB za pomoci bulharské tajné služby.[4] Později atentátníka navštívil ve vězení a odpustil mu. Ali Ağca byl propuštěn z tureckého vězení (zde si odpykával trest za jiné trestné činy) teprve roku 2005, těsně po papežově pohřbu, jehož se kvůli zákazu vězeňská správy nemohl zúčastnit, ač o to projevil zájem.

 

12. května 1982 se Jana Pavla II. pokusil v portugalské Fátimě zavraždit konzervativní španělský kněz Juan Fernandez Krohn. Ten byl odpůrcem 2. vatikánského koncilu a následujících změny v církvi, Jana Pavla II. považoval za komunistu a agenta KGB, jehož cílem je rozvrátit církev zevnitř. Na papeže zaútočil nožem, ale podařilo se mu jej jen zranit na ruce.[5]

 

Provedl změnu v organizaci a pravidlech papežské volby (1996), nejzávažnější změnou bylo rozhodnutí, že pokud ani ve třech sériích skrutinií (33-34 kol) nikdo nezíská 2/3 hlasů, stačí ke zvolení papeže prostá většina hlasů. Změna byla kritizována jako faktické totální zrušení potřeby 2/3 většiny a jeho nástupce Benedikt XVI. ji v červnu 2007 zrušil.

 

Jan Pavel II. se pokusil vyřešit společensko-církevní krizi, typickou pro období 70. let, která kupř. znamenala citelnou ztrátu zájmu veřejnosti o dění v církevním životě. Nový papež propagoval realistický přístup, konzervatismus a návrat k církevní autoritě. Vyplnil tak podstatu jevů a činů typických pro přicházející období 80. let. Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost zahraničním cestám (104 – poslední v roce 2004), cestám po Itálii (146) i po římské diecézi (748) a aktivnímu zájmu o světové politické dění vůbec, což se stalo jedním z jeho hlavních charakteristik. Jeho význam v řešení otázek vztahu západního a východního bloku je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho aktivní role v pádu komunistických režimů ve východní Evropě, zejména v Polsku.

 

Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavého islámu.

 

V 80. letech exkomunikoval Mons. Marcela Lefebvra, zakladatele hnutí FSSPX, které dodnes působí mimo oficiální církevní struktury.

 

Ve srovnání s předchůdci Jan Pavel II. během svého pontifikátu blahoslavil nebo svatořečil obrovské množství osob (celkem 1435 blahoslavených).

 

Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl veřejný exorcismus (3x).

 

Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy (Parkinsonova choroba, artritida), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící.

 

Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil Vatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova „Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu).

 

Posmrtné pocty

Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen. Za svatého byl prohlášen svatým otcem Františkem (za účasti emeritního papeže Benedikta XVI.) ve Vatikánu společně s papežem Janem XXIII. 27. dubna 2014, tedy o druhé neděli velikonoční, kterou Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství. Na jeho počest byla pojmenována celá řada organizací, institucí a míst. Ve světě jde například o Mezinárodní letiště Jana Pavla II. v Krakově, Poloostrov Jana Pavla II. na Livingstonově ostrově či Katolická univerzita Jana Pavla II. Velikého v San Diegu. V České republice jde například o CSZŠ Jana Pavla II.