Ctnosti a hříchy

 
Nebe a Země,
Ohěň a voda,
Bůh a ďábel,
a protikladem ctnosti je hřích, nebo-li neřest ...
 
 
Ctnost je absolutní mravní schopnost anebo duševní schopnost (areté) neboli stálá vlastnost nebo stav, kterým se člověk stává dobrým a kterým dělá svůj čin dobrým; ctnost je získaná zdatnost k dobrému, k mravnému činu. Je to trvalá a pevná dispozice konat dobro.Je to harmonie jednotlivých častí duše. Harmonií rozumové duše je moudrost, srdnaté duše mužnost, žádostivé duše střídmost anebo umírněnost. Ctnost, která dbá, aby v těchto třech duších spolu byl náležitý pořádek, je spravedlnost. Rozhodující ctností v lidském životě je moudrost.Když ji člověk má, má i ostatní ctnosti.
 
Hřích (ze stsl. grěch, chyba, hřích) je náboženský pojem, který původně znamenal omyl, chybu, také ve smyslu urážky božstev. V biblických náboženstvích, v křesťanství, v judaismu a islámu, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání, hanebnost, zločin nezakládá jen vinu mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu. Hřích obvykle označuje jednotlivé, vědomé a úmyslné jednání (nebo naopak nečinnost, myšlenku, projev a pod.) proti Bohu a proti lidem. Pokud je navíc věcně závažné, je to podle křesťanské morálky těžký hřích, který člověka vylučuje z Božího společenství, kdežto ve věcech méně závažných nebo u jednání, které nebylo plně vědomé a svobodné, jde o hřích lehký nebo také všední. Podobné rozlišení platí i v Judaismu a Islámu. Zejména v protestantismu se slovem hřích někdy označuje i celková situace člověka, který je hříchem od Boha oddělen („hříšnost“) a potřebuje tedy jeho zvláštní pomoc, milost. V podobném smyslu se v křesťanských církvích mluví také o „dědičném" nebo "prvotním hříchu“. „Cizím hříchem“ se člověk může provinit, když jiného k hříchu navádí, schvaluje ho nebo se mu nepokusí zabránit.

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode