Mše svatá

 

 
Mše svatá
 
Mše či mše svatá je v katolické církvi označení pro slavení eucharistické oběti (nekrvavé zpřítomnění Kristovy oběti na kříži), jehož součástí je zvěstování Božího slova (čtení biblických textů) a přijímání eucharistie (dle katolické víry Těla a Krve Kristovy). Způsobů slavení mše svaté je více. V této souvislosti se mluví o různých ritech, popř. formách slavení.
 
Katolická mše
 
Podle katolického chápání není slavení eucharistie pouhou připomínkou poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky, ale především nekrvavým zpřítomněním oběti Ježíše Krista na kříži a oslavou jeho vzkříšení (proto je někdy označována též jako mešní oběť). Z toho důvodu katolickou mši může sloužit kněz i úplně sám bez přítomnosti dalších věřících, s kterými by se setkával.
Označení mše je zkomolením závěrečných slov mešní liturgie, kdy jáhen vysílá shromážděný lid slovy: „Ite missa est,“ (latinsky doslova „Jděte, (jste) vysláni,“ v české liturgii překládáno jako „Jděte ve jménu Páně“). Vedle, dnes v římskokatolické církvi nejobvyklejší Mše Pavla VI., zavedené po II. vatikánském koncilu, funguje jako mimořádná forma římského ritu ještě starší, tzv. tridentská mše podle misálu Jana XXIII. Mimo to existují i další zvláštní starobylé způsoby liturgie, užívané buď místně či některými řády. Jedná se např. o mše v dominikánském či ambrosiánském ritu.
 
Eucharistie (označovaná též jako mše, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, božská liturgie) je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve (jiným významem slova eucharistie je svátost oltářní neboli svaté přijímání, viz tam). Jedná se o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její bohoslužby. Pojem eucharistie pochází z z řeckého εὐχαρίστειν eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, existují také vlastní tradice jednotlivých církví, tzv. rity. Teologické chápání eucharistie se v jednotlivých církvích různí, avšak existuje také významná shoda o některých otázkách.
 
 
Eucharistie v Novém zákoně
 
V Novém zákoně je označována jako lámání chleba (Sk 2,42) nebo večeře Páně (1 Kor 11,20). Byla ustavena na Zelený čtvrtek při tzv. Poslední večeři Páně. Ježíš pozdvihuje chléb a říká: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Poté bere do rukou kalich vína a praví: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. Jednotlivé zprávy o večeři Páně vyzdvihují rozdílné teologické důrazy.
Ve středu Markova pojednání stojí slova nad kalichem a spásná moc Kristovy krve („nová smlouva v mé krvi“). Matouš vyzdvihuje, že Ježíšova krev se prolévá „na odpuštění vašich hříchů“. Lukáš klade těžiště svého vyprávění do eschatologického významu poslední Ježíšovy večeře a zdůrazňuje Ježíšova slova o tom, že učedníci nejsou v bezpečí před zradou, klamy a vlastní vinou. V Lukášově podání stojí za zmínku i dva kalichy – jeden na začátku, druhý na konci společného jídla. Jan vyprávění o poslední večeři vůbec míjí, namísto toho se u něj vyskytuje pasáž o mytí nohou. V Pavlově úryvku o poslední večeři je zdůrazněn zvěstovatelský rozměr eucharistie, na konci pak varuje před nehodnou účastí na večeři Páně.
 
 
Římskokatolická církev
 
 
V římskokatolické církvi se eucharistie neboli Nejsvětější svátost také uchovává v kostelích (z praktických důvodů se uchovává pouze Tělo Kristovo) a to ve svatostánku (též tabernákulum, či řídčeji sanktuárium) v liturgických nádobách. Tyto nádoby mají podle tvaru a funkce rozdílné názvy: ciborium - v něm se uchovávají malé hostie, které přijímají věřící účastníci bohoslužby, dále pixida (je buď celokovová, neprůhledná, nebo se skleněným průhledem, pak se jí říká též custodia) - v ní se přechovává tzv. „velká hostie“ umístěna do zvláštního úchytu nazývaného lunula, která se vkládá do monstrance. Také se někdy do svatostánku dává přímo monstrance. V té je vystavována při tzv. (eucharistickém) výstavu, nebo-li věřící jsou vyzváni k adoraci (klanění). Zprvu se totiž eucharistie uchovávala, jen kvůli nemocným křesťanům, aby ti, kteří se nemohli zůčastnit mše svaté, mohli být posilněni Kristovým tělem a to buď k uzdravení nebo k přechodu ze smrti do věčného života (toto poslední svaté přijímání se nazývá viatikum, tzv. pokrm na cestu z latinského via - cesta). Teprve později (za sv. Františka z Assisi) se začíná šířit úcta klanění se Tělu Kristovu a s tím související snaha o čistotu liturgických pláten a vytvoření všech pravidel jak uchovávat tuto svátost.
Jedním z těchto pravidel je tzv. věčné světlo svítící poblíž svatostánku, které svým svitem má upozornit - pokloň se před Pánem, jenž se dal uvěznit…
Jak šla staletí, úcta v katolické církvi se prohlubovala, bylo složeno mnoho písní k oslavě Nejsvětější svátosti (nejznámější z nich pochází od sv. Tomáše Akvinského: „Adoro Te Devote“ - Klaním se Ti vroucně…), byly zavedeny adorace a procesí a dokonce vznikl svátek Těla a Krve Páně nebo-li lidově Boží tělo.
 
 
Večeře Páně
 
Večeře Páně je jedním z pojmů, jehož se užívá pro slavení eucharistie a který upřednostňují především církve vzešlé z protestantské reformace.
 
Poslední večeře
 
Poslední večeře byla formálně oslavou svátku Pesach (židovských velikonoc). Z biblického textu tzv. Ustanovení Večeře Páně (Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,14-20; 1K 11,23-26) i z dalších biblických míst ovšem vyplývá, že při zmíněné večeři Ježíš symbolicky poukazuje na své vykupitelské poslání, které se děje skrze smrt na kříži, při níž je jako starozákonní beránek obětován za hříchy lidstva. Tím došlo pozměnění a aktualizaci symbolického významu svátku Pesach.
 
 
Svaté přijímání
 
Svaté přijímání (z latinského communio sdílení společného) je pojem, jímž katolická a pravoslavná církev označuje posvěcený chléb a víno, který křesťané přijímají při slavení eucharistie. Církve vzešlé z protestantské reformace však tohoto pojmu užívají v širším smyslu, který označuje celý obřad večeře Páně; tímto i naznačují, že přijímání tvoří celý obřad.
S pojmem přijímání je příbuzný i pojem společenství (latinsky též communio), který označuje vzájemný vztah mezi křesťany a zvláště mezi jednotlivými církvemi. Tento pojem chce naznačit svazek, který mezi nimi existuje, a který se naplňuje i v možnosti slavit společně eucharistii a mít účast na svatém přijímání.
 
 
 
Hostie
 
Hostie (z lat. hostia oběť, obětní zvíře) označuje v křesťanské tradici chléb připravený ke slavení eucharistie. Většina liturgií pak označuje hostii po proměnění jako „tělo Kristovo“, mezi jednotlivými křesťanskými církvemi nepanuje shoda ohledně způsobu přítomnosti Krista při slavení eucharistie.
Původně se ke slavení eucharistie, původně označovanému jako „lámání chleba“, užíval obyčejný chléb, který sebou věřící přinesli. Avšak již záhy dostává tento chléb ustálenou a symbolickou formu. Příprava chleba k eucharistii je v římské církvi svěřena jáhnům. Ve středověku se pak zřejmě z obavy, aby se neztratila jediná částečka proměněného chleba, vyvinula forma současné hostie, kterou lze jednoduše lámat a rozdělovat, i přes toto bezpečnostní opatření se stále pod hostie dávají pateny aby případný padající kousíček zachytili, tuto práci vykonávají nejčastěji ministranti.
Označení chleba pro eucharistii jako hostie má teologický význam – má zdůraznit, že podle nauky církví, které uznávají Ježíšovu reálnou přítomnost v eucharistii, je slavení eucharistie památkou jediné oběti, v níž Ježíš Kristus přinesl Bohu Otci na kříži svůj život a zemřel za spásu světa.
Ve východní církvi se užívá chleba kvašeného, v západní církvi se zřejmě již od 7. století užívá chleba nekvašeného, čímž se symbolicky navázala souvislost s židovským slavením pesachové hostiny, z níž se křesťanské slavení eucharistie vyvinulo. Těsto na výrobu hostií se tedy vyrábí z pšeničné mouky a vody. Užívání nekvašeného chleba bylo jednou ze zvyklostí, které východní církev vytýkala církvi západní.
Hostie má kruhový tvar, který je často vyzdoben křesťanskými symboly (chíró, beránek, kříž, nika). Tradičně se hostie připravovaly na speciální formě, dnes je výroba hostií více mechanizovaná (jediná výrobna hostií v Česku se nachází v Bílé Vodě).
Po skončení bohoslužby se hostie proměněné nevyhazují, ale ukládají se do tzv. svatostánku, který slouží k uchovávání proměněných hostií – ty se pak donášejí nemocným anebo se z nich podává svaté přijímání při některé z následujících bohoslužeb (např. obřady Velkého pátku). Proměněný chléb uctívají katoličtí křesťané jako tělo Kristovo a nakládají s ním proto patřičně. Podobnou úctu v přítomnost Krista v proměněném chlebě i po skončení slavení eucharistie sdílejí i pravoslavní.
V protestantismu a v některých alternativních katolických společenstvích se při slavení eucharistie nepoužívají hostie ale skutečný chléb, vzhledem k tomu, že vnější podoba hostií příliš neukazuje na symbol chleba.
 
Reálná přítomnost je nauka, kterou učí mnohé křesťanské tradice a která se vyjadřuje o tom, že podle křesťanské víry je Ježíš Kristus skutečně přítomen pod způsobami chleba a vína při slavení eucharistie.
 
Tělo Kristovo
 
Tímto názvem pro "viditelnou" církev se vyjadřuje její současná jednota i členitost: "Neboť jsme údy jeho těla". S tělem Kristovým se také ztotožňuje chléb lámaný a rozdělovaný při Večeři Páně. V podobě chleba nám Kristus daruje podíl na svém těle.
 
Proměňování
 
V této části římskokatolické mše (a obdobně i v pravoslavných církvích) proměňuje kněz chléb a víno v tělo a krev Kristovu.
 
 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode